Deset věcí, které bych letos v létě udělala jinak

Léto je pryč. Teplých dnů bylo milion, stejně jako otázek, které mi Kuba stíhal denně položit. Byl to krásný čas, ale stejně mám pocit, že bych něco udělala jinak.

Za prvé. Už bych si nikdy nedala kafe na střechu auta. Zjistila jsem totiž, že když nahoře vezete blbě připevněná cyklistická kola a ta se hned po rozjezdu začnou kymácet ze strany na stranu, řidič ve vozidle za vámi (a to byl můj tatínek) vás s děsem v očích zuřivě vytroubí. Kdežto po mém středním latté s vanilkovou příchutí, které mi stejným způsobem uletělo na D1, neštěkl pes.

Za druhé. Když jsme u těch zvířat, příště bych si na léto koupila psa. Celý svůj dosavadní život jsem sice měla z těchto domestikovaných šelem spíš psotník, ale dva mé letošní zážitky to změnily. Na začátku sezóny se totiž jeden z nich rozhodl sežrat Mikiho. Byl velký asi jako Falco z Nekonečného příběhu, jen měl zrzavou srst. Zatímco já viděla, jak se jeho hlava nezadržitelně sune do našeho sporťáku, majitelka téhle obludy si telefonovala někde za rohem kavárny a nevěděla o ničem nic. Nakonec se naštěstí nic zlého nestalo. Jen: já jsem zařvala, Mikeška začal koulet slzy jako hrachy a psisko si spokojeně odešlo s právě ukořistěným rohlíkem. V srpnu si mě zas - na statku naší rodiny - vyhlídnul jeden oříšek, co nepochopil, co já jsem za člověka a rozhodl se, že dnem i nocí bude ležet vedle mě na lavičce, neřku-li v klíně. Klepala jsem si na čelo, samozřejmě tou druhou rukou, první jsem měla zaneprázdněnou, drbala jsem ho za uchem.

Za třetí. Příště bych šla do ZOO jen v bikinách. V dětské vodní zóně v Troji se mi totiž podařilo nechtěně uklouznout a sklopit se v úhlu devadesáti stupňů zcela pod hladinu. A nebyla jsem v tom sama. Na levé ruce jsem držela Mikiho, v pravé svůj telefon a oba mi spadli až na samé dno. Vody tam pro představu bylo nečekaně asi až do půlky stehen. Celá v šoku jsem se zase okamžitě vymrštila ven, jako skákal Čáryfuk z potoka. Šaty mokré, prsenka mokrá, gaťky mokré. Suché mi snad zůstalo jen jedno oko. Jo, ten den bylo v Praze opravdu vedro, jenže mě už na Miss modré tričko - po dvou dětech - moc neužije.

Za čtvrté. Pro další léto si musím zapamatovat, že jdu-li s dětmi odpoledne na hřiště, nesmím jím zapomenout vzít pyžama. Ukázalo se totiž, že my Mitníci hravě umíme hraní si venku s kamarády překlopit na hraní si u nich doma a následně na večeři u jejich stolu. A když pak večer ze šichty dorazili oba tatínci, umíme se umýt v jejich vaně, nacpat se do jejich spacích úborů a naskákat do jejich postelí. Zlatí Kubka s Mikulášem netrvají na endemickém spaní a mají velké pochopení pro své mešuge rodiče, kteří si tak zcela neplánovaně užili největší mejdan této slunné sezóny. A děcka měla porozumění, i když jsme je nad ránem vezli spící v autě přes celou Prahu, zase do jejich lůžek dospat se - jako že nic.

Za páté. Nikdy taky nesmím zapomenout, že nemám příští sezónu ani nikdy jindy své děti kárat hloupě. Jako jedna maminka letos ve Žlutých lázních. Stihla by mě pak taky jistě stejná kletba jako ji. Tahle mamka totiž zle a příkře hovořila se svým asi pětiletým synem, kterak si rozhodně u vody nesmí půjčovat k hraní věci jiných dětí. Prostředek rozmluvy jsem pro samé vlny neslyšela, jen poslední výhrůžná věta se mi vryla do hlavy. "Tak o tom přemýšlej", vykřikla finálně cizí máma na synka, "hlavu máš na to velkou dost!". Přešlého synátora nechala stát na kraji bazénu a šla si vítězně pryč. Akorát že si (snad jako v celém areálu městských lázních jediná!) nevšimla, že ji v tu chvíli vypadlo levé ňadro z vršku plavek.

Za šesté. Až mi příští rok vyprší platnost pasu, musím se těšit. Těšit na slona. Chlupatého, plyšového, ťuťu, ňuňu. Přesně takového totiž na Praze 4 prudce a nečekaně vytahují byrokrati ve chvíli, kdy si vás v bílé kabince správně naštelují s nemluvnětem na koleni. Mimino i vy pak vytřeštíte na chobotnatce nevěřícně oči a úředník s fotoaparátem za sklem vašemu potomkovi udělá tu nejrozkošnější cestovní podobenku.

Za sedmé. Přestěhuji se do Krkonoš. Právě tam jsem totiž našla svou masérku snů číslo dvě. Moje jednička mě léta uzdravovala na stole v jednom krásném vinohradské (ne)bytě, se vstupem přímo do zahrady. Jenže od té doby, co tahle božská žena rodí děti se jmény bulharských orlů, mám utrum. A tak kde můžu, tam hledám. Když je možnost, okamžitě se jdu nechat masit. Sbírám všude zkušenosti s maséry místo suvenýrů. Ale jsem náročná. Nejen že nahá hned každého vyděsím, mám totiž přes celá záda půl metrovou jizvu a druhou kolmou na ni na zadku. Jenž můžu já za to, že se mi v pubertě zkroutila páteř do paragrafu a následná operace mi zachránila možnost chůze?!? A proto vždy sháním někoho, kdo se mě nebojí. A kdo má léčivé ruce. I ezoterické schopnosti. A moc nemluví. A má teplé dlaně. A dobrý stisk. A rozumí tělu. A rozumí mateřskému tělu. A umí mi odblokovat žebra na hrudníku. A má stručný smysl pro humor. A do života dostal dar umět číst lidské trable zapletené do svalů. A dar chtít pomáhat. No, a přesně takovou paní jsem objevila ve Strážném. Takový člověk, řeknu vám, to se jen tak nevidí. A vůbec neva, že ona nevidí.

Za osmé. Vzala bych si obálku. Až bude zase jednou léto a já v tom létě budu mít zase roční děťátko, vezmu si obálku, když s ním půjdu poprvé ke kadeřnici! A do té papírové kapsy si na památku vložím jeden střihnutý ultra blond pramen. Letos v srpnu jsme tam vyrazili všichni společně a byl z toho hlasitý cirkus. Přátelská kadeřnice nevěděla, se kterým z kluků se má mazlit dřív, Kuba bigbrotherovsky poučoval Mikeška, jak se má v salónu chovat a Miki - ten už by snad nejradši od příchodu tam šel zas jinam. Úprava jeho frizúry nakonec proběhla svižně a jemně, z Mikendy přestal být Pierre Richard a my tři jsme honem v teplém dni pelášili zpátky na hřiště. Jen ta věčná památka do pamětní knížky tam zůstala zašlapána do podlahy a to mě doteď mrzí.

Za deváté. Nechala bych si narůst další ruce. Anebo možná snad ani ne. Sebejistě totiž musím přiznat, že i s jedním párem horních končetin jsem pozici palubní inženýrky v naše voze letos v létě zvládala dobře! Naučila jsem se to. Naučila jsem se, jak držet tablet s pohádkou tak, aby na ni pěkně viděli pasažéři na zadních sedadlech (můj muž totiž nekoupil ten správný držák na dotykový počítaček), k tomu v druhé ruce třímat Davidův telefon s hlasitým odposlechem na pracovní hovor (můj muž totiž neumí koupit žádný správný držák). A k tomu ještě pozorně sledovat navigaci ve svém mobilu, včetně aktuálně nabízených objízdných tras a barevně měnících se časových údajů, kolik nám zbývá do cílové destinace. Zelené nebo oranžové nebo červené číslice v sobě totiž nesou údaj, zda není/je na naši plánované štrece kolona, nehoda či co. To mi ale trvalo hodně stovek najezděných kilometrů, než jsem si těch jiný zabarvení vůbec všimla. K tomu všemu totiž ještě stíhám v autě dealovat dětem lízátka, želé, rohlíky, jablka a vodu a manželovi pod jazyk strkat hroznový cukr. Pak je tady k tomu ještě jedno estrádní číslo, které ale doma raději nezkoušejte. A to je výměna Davidových brýlí za jízdy! Normální skla za sluneční dioptrická či naopak. Jde o vteřiny, řidič frajírek odmítá sebemíň přibrzdit, ale naštěstí: my už to spolu děláme patnáct let.

A za desáté. Začala jsem kávou, skončím kávou. Poslední věc, kterou neplánuju příští léto dělat, ani za pět, ani za deset let, ani nikdy, je koupit si kafe s sebou a napít se z něj na chodníku, aniž bych si ho víčkem zavřela pořádně. Už se vám to někdy stalo? Ne? Pak vězte, že v takové životní chvíli vám nejdřív dva obrovské hnědé objemy padnou na prsa a zbytek tekutiny se jemně rozprskne v oblasti vašeho rozkroku. Finální výsledek pak vypadá tak, že vám právě na ulici vytekla obě prsa a v místě poklopce vám všude zůstanou malé až vulgární skvrnky. Co teď? Takto potřísněná jsem si dílem přes ramena - jakože ledabyle golfově - přehodila svetřík a dolní polovinou těla jsem se při tehdejších nutných pochůzkách městem snažila až nevhodně namačkávat na kočárek. Jenže! Na světě se všecko děje z nějakého důvodů, a tak ono kofeinové trapníčko se mi stalo právě v den, kdy jsem poprvé potkala dvě úplně cizí paní na dvou úplně jiných místech, s kabelkou Rosy Mitnik. A protože tato náhodná skutečnost ve mně vyvolala obrovské ohňostroje nadšení a pýchy a radosti a zcela jasné vidiny mých světlých podnikatelských zítřků, normálně bych oběma holkám v rozmezí tří hodin asi skočila okolo krku a zulíbala je. Ale jak jsem vypadala hnusně, tak jsem jen tajně zůstala stát a usmívala se, špinavá a šťastná.