Mirka

Seděla jsem s ní v kanceláři na ministerstvu. Mirka byla dáma. Velká dámička, v tom nejlepším smyslu slova. A já se od ní mnoho naučila, nejen proto že jsem v té době byla skutečné vysokoškolské ucho.

Třeba že i v interiéru má být člověk dokonale obut. Ministerské zátěžové koberce ona zásadně šlapala v lodičkách, a kdo to už dostatečně a porůznu vyzkoušel, on opravdu existuje podpatek, na kterém noha nebolí.

Tak daleko (vysoko) jsem já nešla, ale stejně jsem byla na gymnáziu, kam jsem po škole nastoupila, mnohokrát zkoprněla úžasem. S očima sklopenýma zírala jsem. Pan ředitel byl zásadně v pantoflích, vzorek jeho ponožek v otevřené špičce každému ihned k nakouknutí. A další korkáče, nazouváky na klínku a letní sandály klapaly po širokých chodbách. Kabelku bych za to do ohně nedala, ale dost možná že naši tělocvikáři vbíhali do tříd v tretrách. Zatímco já se důsledně přezouvala a měnila si denně k opakovanému šoku mých kolegyň i fusekle. Jdu-li před tabuli v balerínkách, nebudu mít přece na noze bavlnu, ve které jsem v zimě ráno přišla do práce v kozačkách.

Uznávám, časem jsem se zase stala papežštější než papež, to když jsem učila na částečný úvazek, dva dny v týdnu a pod stolem v kabinetě jsem měla zakopnuté polobotky dvoje. Jedny pudrové a jedny tmavé. Jenže co dělat, když mně věci musí ladit. Ale tohle vy už víte!

A teď zpátky k Mirčině tašce.  Ušila jsem ji vzhledově velejemnou kabelku.
Čtyřicet na třicet. Na předloktí či ramínko. Lehce růžová bavlna spolu s krémovou koženkou.

A dovnitř příznačný puntík. Skoro místo podpisu.