Dvě dovolené aneb jak jsem skončila v zakynthoské nemocnici

...

Pláž Gerakas.

Pláž Banana.

Porto Limnionas.

Pláž Daphne.

Porto Vromi.

Začalo to hned cestou z letiště. Nedokončené budovy. Polorozpadlé domy. Stavení. Polostavení. Dráty trčící z betonu. A k tomu trochu nepořádek. Jak jsem na toto mohla zapomenout?! A je to tu zase. Řecko! A pak to přišlo. Oknem z taxíku jsem ho zahlédla. Otevřelo se před námi. Široké a nekonečné. Kobaltově modré moře. A k němu keře s karmínovými květy. A bílé hotely. A nepočítaně slunečníků. A lehátka. A k nim nepočítaně ručníků. Hluboký nádech, nasát teplý vzduch do nosu, naše dovolenka je tu!

Taxikář nás urazil hned ze startu. A hned dvakrát. Ptal se, jestli jsme z Ruska. A i přes naši zápornou odpověď nás ještě ubezpečil, že jako z Ruska opravdu vypadáme. Ale pak si asi všiml, že můj muž na předním sedadle se cítil dotčen, a tak se mu profi řidič snažil zpátky vklínit do přízně pochvalou jeho výborné angličtiny. Tahal z muže, zda studoval v Americe, ale ani zde jsme jeho odhad nemohli potěšit přitakáním. A tak se nás raději přestal vyptávat a sám začal vychvalovat svůj ostrov. Omračoval nás počtem olivovníků. které na Zakynthu rostou a objemem litrů oleje, kolik se z nich ročně vylisuje. A taky víc než šestimístným číslem turistů, kteří se zde každou letní sezonu přijedou zrekreovat a věděl i kolik jich přiletí a kolik dorazí loďmo. Mistr za volantem ale nevládl jen numerickým údajům, orientoval se i v místních politicko-společenských pletichách, a tak nám taky prozradil, kterak si vedle našeho domu staví fajnovou vilu jistý lokální ministr, dřívější ředitel televize. Prostě takový řecký Železný. Kousek od téhle haciendy taky skončila naše společná cesta a my ještě ani nevystoupili z auta a od plotku už na nás mávali naši pražští kamarádi, co na ostrov dorazili o den dřív: Milena a Radek se synem.

Dům jsem si tam pronajali krásný. Ložnice v patře a přízemní kuchyň s jídelnou venku volně přecházela v dokonale jetý řecký dvorek. Na stromech rozvěšené žluté papírové lampiony, mezi kmeny natažená hrubá houpací síť, velkorysý kovový nábytek, dětské hračky v obřích ratanových koších a k tomu sem tam nějaká ta tyrkysové židle. S patinou, ale čisté. V tolik příjemném stínů. A vždy s všudepřítomnými kočkami.

Převlíkli jsme se, posvačili svůj první chleba namáčený v oleji a lačně jsme běželi na pláž. A pak ještě odpoledne. A druhý den dopo a po obědě zase. Další den jsme vyrazili vypůjčenými vozidly na premiérový výlet a tam se mi to stalo. Hutné řecké jídlo v mých ústech pomalu začalo ztrácet chuť. Slunko na mou hlavu svítilo až příliš ostře. Na ruce a záda mi padla hrozná únava a zpáteční cesta klikatými serpentinami pro mě byla už vyloženě utrpením. Skolila jsem se do postele a ulehnutí v zatemněné místnosti mi v tu chvíli bylo nejlepším vysvobozením. I ležela jsem dále. Den, dva. Muž zatím koulel očima a sípal, že dvě děti na jeden krk jsou hodně. Hodně i na jeho vyshybované trapézy. Snažil jsem se mu vyjadřovat podporu aspoň pohledem, ale moc jsem to nestíhala, protože jsem měla buď mokrý ručník na hlavě nebo hlavu v míse. Autodiagnosticky jsem se nejdřív obviňovala z úžehu - každému jsem do kufru sbalila i rezervní pokrývku hlavu, Mikeškovi jsem k moři pro všechny případy přivezla i kojící maminku, jen sama sobě jsem si ani šátek přes vlasy u vody neuvázala. Blboun! Když mi ale čtvrtý den teploměr nevtipně ukázal poprvé hodnotu začínající už čtyřkou, bylo rozhodnuto: tady končí sranda, nejde jen o přehřátí, musím jet.

Zmatená z horeček, s bolestí za čelem a očními víčky jsem vyrazila za akutní péči. Pan doktor i sestřička byli oděni v pastelových halenách a teniskách na běhání, přesně ve stylu seriálu Pohotovost. Ale mluvili anglicky a oba správně medicínsky vypadali, že mi chtějí pomoc. Vyšetření proběhlo rychle a hned první test ukázal, co mě trápí. Akorát hodnoty byly příliš vysoké, a tak podle ošetřujícího lékaře bylo potřeba ještě udělat krevní testy, aby se ukázalo, zda mi budou stačit pilule nebo si půjdu na den dva lehnout na infuze do nemocnice. Děsně jsem se potila, hučelo mi v uších a doktora předem mnou - kterého by nebylo těžké si splést se strýčkem Pompo - jsem chvílemi viděla snad i dvakrát. Bylo mi zle, ale ležet ve špitálu o dovolené se mi vážně nechtělo! Na dlouhé sebelitování ale nebyl čas, sestřička si mě obratem hodila do auta a zavezla do hlavního města na okamžité odběry. Výsledky byly do hodiny, a i když část jejich hodnot mi asi navždy zůstane skrytá, protože skončila jaksi ztracena v překladu, to nejdůležitější bylo: sepse v mém těla byla vyloučena! Doktor mi vyčmáral recepis a já celá šťastná a subjektivně v tu chvíli už na půl zdravá si běžela do vedlejší lékárny pro antibiotika. První po patnácti letech. Přesně na stejnou nemoc, jakou jsem měla tehdy. Byla jsem ráda, že jsem ráda, ale stejně jsem se neubránila své dotčené vnitřní řečí. Proč? Proč onemocním právě o přímořských prázdninách, na které se těším celý rok? Proč? Jenže pak jsem vstoupila do apatyky, myslím, že jediné v naší sluneční soustavě, kde mi všechny mé léky prodala magistra, která k tomu za tárou kouřila. To nevymyslíš. To se můžeš jen na celé kolo smát.

Chemické medicíny mi zabraly okamžitě a navíc jsem měla od pána v růžové tunice dovoleno být i ve stínu na pláži. Stačil mi den a půl, abych se dostala zpátky do kondice. Zpátky k dětem. Zpátky do plavek. Kontrolní lékařské vyšetření ukázalo, že zánět je zaléčený a já si mohla na druhou šanci zase začít užívat. S pokorou největší jsem se zase nořila do slané vody a kašlala při plavání sůl. Stavěla klukům na pláži tisíc hradů denně a sledovala, jak mi písek postupně smirkuje nohy. Do nekonečna jsem vysvětlovala Mikimu, že mé plavky s korálky rozhodně nejsou Montessori aktivita pro něj, kterou je vhodně neustále pokoušet a zkoušet. Vytahovala jsem svačiny a pitíčka z batohu a všechny fotila a vyklepávala si písek z foťáku a vytahovala svačiny a pitíčka pro všechny a milionkrát odhodila Kubu na jeho přání daleko do vody s výkřikem "Kubuše do koše!" a všechny své malé muže halila navečer do Disney županů a naháněla je se západem slunka domů, a pak nepočítaně krát přeprala všechny plavky. Měla jsem na užívání si ještě víc než týden a nic z toho mě nepřestalo bavit. I tentokrát jsem to zkusila, ale zase se nepovedlo. Opět jsem se snažila přejíst se řeckým salátem s fetou, ale mně to nejde. Mně tahle dobrota prostě bude chutnat navždycky. Stejně jako baklava. A stejně jako boule za ušima, co jsem měla, když jsem jedla bílé magnum na pláží. To jsou mé požitky těla. A i duši jsem si zalitá středozemním sluncem sama sobě si pohladila - to když jsem koukala na ty dva holé zadky, co lítaly do vln a zpátky, zprava doleva, od tatínka k mamince. Kubka a Mikuláš. Moje krásné děti. I když celé vyšisované od sluníčka teď jako moje vůbec nevypadají.

Snad jen že pít jsem nemohla, to bych reklamovala. Milena, Radek i David den co den ráno vstali, mátožně procházeli kuchyní, od lednice k dřezu a zase zpátky, všechno vcelku tiše, těla bez duší. Pak se ale ručička hodin o něco málo posunula, den pokročil, oni zvedli kalíšky pár krát vzhůru, sklo jim zacinkalo a za chvíli bylo vždy veselo. Ač na prahu čtyřicítky, začali tančit, skákat z nohy na nohu, hudba z mobilu hrála nahlas, zpíval se Gott i Tublatanka, všichni samý vtípek. Jen já nic. Aspoň že jako terč jejich legrací jsem jim tu a tam mohla posloužit. A ještě mi k tomu říkali "Rozinko!" Spolužáci, pařmeni. A takhle se smáli od rána do večera. A za teplých nocí prosím taky.

Nemůžu říct, že jsem si odpočinula. Ale vypnula jsem určitě. A taky jsem přečetla tučný román o facce dítěti, dvakrát si stihla lehnout na plážové lehátko, a když jsem se chtěla nejvíc odvázat, objednala si v taverně plechovku coly. A jeden cizí Řek mi řek´, že mám krásné oči. Tak pěkná dovolená to byla!

Tady už mi začíná být lépe.
A dostávám pokyn od fotografky, abych zatáhla břicho. Což v téhle poloze fakt nejde!

Lážo, plážo, léto!

Velké plavání.
A malá stylizace.

A nefingované pády.

A pro babičky a pro tetičky a na památku do alba.

A teď všecky ty naše hračičky.

Kdy (si) každý dělal ...

... co uměl.

...

Usmát se. Zamávat. Rozloučit.
A nesmutnit, děti, protože další společnou destinaci už vybranou máme!