Čtyři kluci, čtyři holky

Sbalila jsem kamarádky, posbírala děti a přes internet objednala chalupu.

Vyjeli jsme vysoko do hor. Teplota v hájence klesla na dvacet čtyři stupňů, ale začátek nebyl dobrý. Převzala jsem chatu, ke které se ani dojet nedalo. Právě se k ní stavěla nová kamenitá cesta. Taky hrozilo, že nám dojde voda ve studni a majitelka klíčů mě ještě striktně upozornila, ať si rozhodně necháváme venku žádné jídlo, jinak jej sežerou kuny. Muž jí všechno odkýval, na mě ještě mrkl - trochu mile jako Lukáš Vaculík a trochu laškovně jako Sagvan - a naskočil do auta a odjel na východní frontu, na vlastní pánskou dovolenku do Polska. Když za chvíli dorazily holky, byly z horské samoty, lesní vůně, skutečného ticha a mírného chladu nadšeny. Zatímco mně bylo furt mdlo, jak se přes týden určitě něco stane dětem, ale na pohotovost s nimi pro práci cestářů ani nedojedeme. Jak se nám uvaří čerpadlo v prázdné studni a nás bez zásob z vesnického koloniálu vyhládlé a bez vody žíznivé budou okusovat malé lasicovité šelmy.

Naštěstí mi večer stačilo nalít trochu prosecca a zakousnout prosciutto a nálada se mi otočila. S vyvaleným břichem jsem i já uvěřila, že nás čeká báječných dámských sedm dní spolu.

Na krásném místě.

S výbornou partou!
Tihle tři se narodili skoro ve stejný měsíc a jsou gang.

Vnitřně občas nesvorný.

Ale jakmile se jedná třeba o společný útok na mamky, toho času Bond girl, umí se spojit pevně.

Cenzura na blog.

A póza pro všechny.

A protože trckat se okolo chalupy nám bylo nové a zábavné a vzácné jen ze startu, brzy jsme vyrazili vůkol.
Nejdřív jsme ale museli překovat hluboký a hlasitý spor o to, které děcko na první jízdu usedne na bombastické místo spolujezdce,
kam jsme logisticko-logicky umístily jednu z dětských autosedaček.

Nejdelší sirku si vytáhl Kuba, a pak už jsme mohli vyjet směr baby lanové centrum.

Doba lanová, hlásil Kubuš.

A i když se pánové běžně navzájem štípou a přetahují o vodní pistole a nenechají si sáhnout na vlastní kolo a brečí a provokují se, a pak z toho brečí a hysterčí, kdo jim snědl poslední nezlomenou tyčinku v sáčku a nenápadně se perou na trampolíně,
když šlo do tuhého a nejmladší člen zůstal uvízlý na nepohyblivém laně, sami si pomohli!

A protože okolní pěšiny byly s nekonečnými rozhledy,

tahaly jsme je i na výšlapy. I když bez tradičních ofuků se to zas neobešlo.

A přitom my je nosily a nosily

co nám síly stačily. A když bylo nejhůř ...

... zavezly jsme je ...

do farma parku, kdy byla třeba právě jen tří denní mláďata,

retro houpačky, 

a současné skákačky

a různé jiné pohyblivé hračky

a vehikly ke sportu. 

Prostě legraci jsme měli!

A aby neřekli, ve středu jsme je lanovkou vyvezli až na samotnou Černou horu, a pak je čekal sjezd na kolech jen dolů.
Dynamicky sešup nám mírně narušil tří hodinový liják, který jsme zaskočeni a v krátkém rukávu strávili pod slunečníky na terásce Pardubické boudy,
zatímco jsme na telefonech divoce googlily, kdy ta jediná bouřka v celé republice skončí.
Jo jo, zážitky nemusí být vždycky pozitivní, hlavně že jsou silné!

Když nám pak dala průtrž vymodlené vale, už jsme fičeli.
A ptáte-li se, zda nám kluci neujeli, tak ano: dva ze tří.

A i když je pak čekal pořádný világoš, stejně jsme jim dovolily jejich pravidelnou a milovanou podvečerní zábavu.
Všichni si zase naskákali do auta a byli šťastní.
...
Což je mimochodem tak tichá(!!!) dětská hra, že jsme sborově se sklenkou bílého v ruce uvažovaly, zda jim pro srandu nekoupíme starou stodvacítku.

Ale pozor, tady se neděste, dynamika fotky je způsobená jen pohybem dveří,
aneb i roční děcko ví, že za jízdy má být vozidlo zavřené. Hra je hra!
...
A když už jsme u Mikiho - tak ten se nám teď pěkně rozjel.
Protože síla týmu je dána nejslabším hráčem, naučil se tam benjamínek pít z hrnku, svévolně si chodit do prvního patra a zpátky dolů a u večeře se na mě tvářil, že s kaší už jsem trapná.
Miminko!

Byli jsme i u vody. Ale tam jsem fotit skoro nestíhala.

Zatímco v kopcích mi celou dobu chyběly Davidovy síly, v lesní plovárně se mi zas nedostávalo rukou.

Obhospodařovala jsem tam na ostrém slunci dvě dětičky a ještě odháněla poblázněné vosy.

To druhé dosti neúspěšně, protože Kubu píchla jedna mrcha do horního víčka, Mikiho jiná do dolního rtu

a naší nejmladší slečně se ji dokonce podařilo při svačině rozkousnout. Ale plakala nejmíň, amazonka naše!

A než za námi poslední den přijeli sborovně taťkové, stihli jsme ještě jednu dopolední bojovku.
Běhal se slalom s míčkem na lžičce a 

a střílelo se na cíl z kuše

a hledala vlastní písmena

a plnily i úkoly umělecké, aby se nakonec vysoutěžila mapa na cestu k pokladu.
Který velcí hoši úspěšně našli a hned si ho i snědli.

A abychom dobře zvládli aklimatizaci a horský návrat zpátky do dolů do údolí,
s koncentrovaným horkem jsme se na cestě domů poprali v Baldově vodním světě.

Kde jsou svěží korýtka a dřevěná stavidla a klapací mlýnky s tak ledovou vodou,

že je úplná radost strčit si tam nožku!

A když už jsme byli vymrzlí na kost, 

odjeli jsme zpátky do Prahy, už zase s naším tatínkem - samozřejmě!