Mikádo

Taťka vzpomínal, jak jej hrával v družině. Plastové tyčinky prý měly i různě rozeklané konce. Má maminka to vzápětí popřela, i když nevím, co ona o tom může vědět, když ti dva spolu začali randit až(!) v patnácti. Po prvním schůzce v mléčném baru.

Další dávku sentimentu při hře přinesl můj muž. Z kraje osmdesátých let si jeho rodiče za uspořený obnos zakoupili obrovskou sovětskou televizi Rubín. I koukala se doma celá rodinka na barevné obrázky, ovšem až do chvíle kdy na podzim téhož roku udeřil do domovního hromosvodu blesk a všecky odstíny - tedy kromě černé a bílé - se z monitoru navždy ztratily. V jeden okamžik tak tahle parta přišla nejen o mnoho škálové zbarvení, ale i jim začal nově platit striktní zákaz zapínat telku, kdykoliv to venku bouří. Místo toho se u nich v kuchyni na stole hrály intenzivně stolní hry. A tak ač má David pracky jako medvěd, čtyřicet jedna štíhlounkých špejlí umí od rané puberty ze společné kupky tahat zcela dokonale. Technicky. Hladce. Nehybně. A za nejvíc bodů.

To mí rodiče:
ti si pro premiérový malý televizor s barvami značky Beijing jeli z Havířova do Šumperka
až v roce osmdesát šest a zaplatili tam za něj neskutečných třináct tisíců.
Nám ale bedna hrála navzdory povětrnostním vlivům i politickým převratům v obývákové stěně až do roku 2003,
kdy jsem si ji s dovolením mohla vlakem odvézt do mého prvního/titěrného pražského pronájmu na Vinohradech.

A tak i když my dvě holky z gauče koukaly i na odstínovaný monoskop,
přesto dneska hrajeme tyčkovanou záležitost
taky stejně nadšeně.

Dokud se nesetmí!