Jak píšu blog

Nedávno mi kamarádka na velmi rušné pražské křižovatce polohlasem, koktavě až provinile sdělovala, že mě její švagrová nemá ráda, ale že to musím pochopit, protože mně se daří, na co sáhnu. Nemůže můj blog ani vidět. A mě teprv ne.

Můj blog! Koncept, který jsem si vymyslela. Veřejnou výkladní skříň, která mi dělá radost. Nevím, jak vy, ale já se u svých stránek prostě bavím. Relaxuju. Odpočívám. Osvěžuju si hlavu.

Starám se o rodinu a muž nás doma denně stíhá až s pusou špinavou od večeře. S láskou a svatou trpělivostí opečovávám všecky své chlapce, ale taky toužím se vypnout. Někomu svědčí vyhonit se při běhání, jiný rád nakupuje, další se přejí. Já své vnitřní přetlaky prosím upouštím psaním. Naše děti s břichem plným oběda ve spánku slintají a já ve stejnou chvíli sedám ke stolu. S kafem a mléčnou pěnou větší než mé ego do toho začínám bušit.

Píšu, co jsme zažili. Jaké to bylo. Kdo co řekl. Jak nám bylo dobře. Popisuju atmosféru. Popisuju, co cítím. Kdo byl s námi. A čemu jsme se smáli.

Neumím psát o svých gynekologických a kožních problémech. Aktuálních rozepřích v širší rodině. Mé roční spolupráci s alkoholikem. Profesních podrazech. Vulgárním sousedovi. Že má má teta raka. Ani o nepodepsaných komentářích, co opakovaně doporučují mému muži, aby si teď pro změnu našel hezkou slečnu. Z toho je mi zle, jen to tu teď vypisuju. Ano, to všecko se děje, ale u mě to nefunguje.

Já se potřebuju u svého on-line literaturování smát. I sobě. V textu vtipkovat. Malinko fabulovat. Gradovat děj. A s lehkostí ho uzavřít. A tak ťukám do klapek, písmenka na monitoru přibývají, upravené fotky se načítají, příspěvek rodí - píšu si legrace a je mi líp a líp. Usmívám do notebooku jak měsíček, nabírám novou silu, jsem čerstvě veselá a vesele čerstvá. Pak to zavřu a jdu zase jezdit okolo domu na kole, utírat jim obličeje od jahod a číst Krtka nebo tak něco. Tisíc krát a zase znova. Za pár dní koncept budoucího článku opět otevřu a zhrozím se. Mé slohy se mi na druhé čtení zdají trapné, zdlouhavé, krkolomné. Zbytečné. Obrázky jsou neostré a osoby na nich uměle stylizované. Celé to nemá pointu. Dynamiku. Ani originalitu. Je to děs. Tak to čtu potřetí a počtvrté a popáté, mažu věty. I odstavce. Zestručňuji. Opisuji jinak. Vysvětluji jinak. Píšu jinak. Uloženo, zavřeno a za pár dní na to zírám zas. Teď už snad spokojená. Potom se několikrát zálibně podívám, jak bude článek vypadat v náhledu - to dělám hodně ráda! Ještě rychle najít chyby, protože vy neodpustíte nic: ani hrubku, křivý zip, blbý ubrus, ani náš okopaný roh v předsíni, a pak to teda pustím do éteru a je konec.