Dvě blondýnky mužského pohlaví

Když jsem čekala své první dítě, byla jsem přesvědčená, že porodím tmavou holčičku, s chlupy na uších a srostlým obočím - prostě sebe sama. Když mi pak v druhé půlce těhotenství řekli, že to bude chlapec, asi dvacet čtyři hodin v kuse jsem šokem musela dýchat zhluboka. Zato muž zářil štěstím, i když ještě před ultrazvukem průměrně blekotal: ať je to, co je to, hlavně ať je děcko zdravé. A když mi pak v porodnici na hruď pleskli teplého růžového novorozence, hleděla jsem na jeho blonďatou(!) hlavu očima snad ještě většíma než mám obvykle.

Druhé dítě pak už byla zaručená holčička a každá další a další prvotrimestrální nevolnost nad mísou mě v tom jen utvrzovala. Když nám pan doktor Buben ve dvacátém týdnu hlásil, co vidí na šedém monitoru s místy ještě šedivějšími fleky, byla jsem jak opařená podruhé. David se opět vznesl vlastní chloubou snad až ke stropu podolské ordinace a já se ležmo v duchu sama sebe ptala: Proč? Na co? K čemu? K čemu jsou člověku dvě stejné děti??? A protože těhotná se stébla chytá, řekla jsem si, že druhý chlapeček bude (aspoň!!!) jistě brunet. Krásný opičák, kterému se ale na základce nikdo pro jeho nadměrné ochlupení v obličeji nikdy smát nebude.

Nestalo se, mám doma dvě blondýnky mužského pohlaví, jedné z nich se navíc kštice na zátylku sladce kroutí. Nejvíc po vaně. A snad po dědovi. Ale navzdory svým postpubertálním porodním představám si žiju krásný život. Třeba když jedeme z nákupů domů, muž dealuje obsah kufru auta do ruk všem kromě mě. Já si kráčím domů jako princezna. (Dobře, jako princezna, co nese jedno mrně na rukách a k tomu sbírá z chodníku věci, které cestou odložil/zapomněl/poztrácel ten náš druhý pinďa.)

Nikdo se mě neptal a neměla jsem na výběr, ale jsem za dva kluky tak ráda. Třeba protože jsem (si) porodila minimálně jednoho džentlmena, co si okamžitě všimne a chválí, když si ráno vezmu jiné náušnice než včera. To jeho tatínek by si nevšiml, ani kdyby u mě došlo k ektomii ucha. Těší mě vybírání a darování jim plechových aut. Není mi zatěžko kvůli nim vyprudit celý antikvariát na Národní, když chci z výlohy vyndat Pohádku o staré tramvaji. Postávám s nimi na vršovickém/bránickém nádražním perónu a stejně jako oni se klukovsky raduju, když na nás eisnboňák v jedoucí mašině zatroubí a lačně si vždycky z tamější výlohy taky vybírám, který špendlík Českých drah si do bundy přejeme tentokrát. Stěží bych to do sebe kdy tipla, ale jsem vlastně ráda, že teď už vím, co je domíchávač betonu a v čem se liší od obyčejné míchačky. Že rozumím vylučování v hokeji a že jsem ve svých jedna třiceti letech prvně pronikla do všech fíglů a manýr při chlapském vylučování. Že vím, že nejdelší vlak na světě měří až dva kilometry a má tři lokomotivy. Nebo že do největšího vrtulníku ruské výroby se vejde i náklaďák. Akorát číst jim ze Záchranářských strojů před spaním se mi moc nechce.

Já mám se svými pány doma pouze jediný problém - a to jsou pletené vesty. Nově jsem zjistila, že rozhodně musí být nutnou součástí šatníku každého slušného muže, jen vy mi řekněte: kterou jim mám vybrat?

Elegantní obrázky vznikly pro budoucí katalog pletařského projektu Sweeter, a zatímco se Kubuš i Mikeš zcela profesionálně tvářili  ...

... našla jsem si v tom svou holčičárnu a z motýlka pod krk si na radu mé vtipné sestry vymyslela hrdě národní dámský šperk.

                                  Tak co, laskavý čtenáři, který pulovr bez rukávů pro ně mám vzít?