Týden na horách

Odjeli jsme si roztáhnout hrudníky. 

Prohnat ucpanými nosy čerstvý vzduch. 

A zakončit lyžařskou sezónu. Tu s velkým napětím.

V lednu byl totiž náš Kuba vyloučen z lyžařské školičky. Pár minut po začátku byl odejit z důvodu absolutního nezájmu. Asi mu nesedlo beskydské klima. O dva týdny později se Kubuš - pro změnu v Jeseníkách - udržel na sněžné lekci už půl hodinu. Úspěch. A zaplacenému lektorovi se navíc zželelo muže, a tak jej(!) po zbytek času učil, jak učit děti lyžovat. David nakonec synovo ski-vedení převzal do svých mužných rukou zcela, Kuba si zkusil jízdu do kopce na tažném laně v dětském snow parku a s ní konečně přišla i první skutečná euforie ze sjetého/vyjetého kopce!

Na Zadově si teď ti dva dali spolu ještě cvičně lyžařskou školu.

Pak větší kopec.

Zase to lano.

A pak přišel vlek!!!

A s ním O.P.R.A.V.D.I.C.K.Á. sjezdovka.
Plus neskutečná Kubínkova radost. A skoro nedospaná rána: když už se zase půjde na svah?!?
...
Včetně čtvrtečního zlomu, kdy David dopoledne přeběhl na běžkách celou Šumavu tam a zpátky,
a když se odpoledne malinko opozdil u turniketu, aby si oddychl,
otočil se na něj Kubka s palčivou otázkou "Tak lyžujeme nebo co?!"

No, a včerejší samojízda. To už byla jen třešnička na dortu. Vzdalujícího synka jsem sledovala se skutečnou slzou v oku.
Jen si jeď, panáčku.

Druhou výzvou bylo mé lyžování. Při letošní premiéře na sněhu jsem si totiž sdosti bolestivě natáhla šlachy na levém koleni.
Při držkopádu na Bílé. Vypnula mi i lyže a na konci kotrmelců jsem plivala sníh.
(I když muž to prý viděl a podle něj jsem si jen tak lehla. Tak nevím.)
Každopádně místo abych pak poctivě nosila svou ortézu v odstínu café latte, kašlala jsem, dámička, na to.
Znáte to: raději úzké kalhoty, punčocháče s puntíky a podobně.

Jenže koleno se později začalo nepříjemně hlásit: při plavání, nástupu s kočárkem do tramvaje, při každodenním opětovném vybíhání do schodů po dvou pro zapomenuté věci. A tak jsem nakonec před odjezdem na hory nasadila prudkou kostivalovou léčbu a svědomitě natahovala béžový lékařský nákoleník (u kterého jsem až teprve za čas přišla na to, že má konický tvar. To víte, za poslední čtyři roky jsem zvyklá, že jsou mi oblečky malé/velké, těsné/volné, takže mi nějaké přiškrcené stehno nad kolenem už ani nepřišlo divné).
...
A jak jsem tak na Churáňově chodila s kočárkem od lesa k lesu, od kopce ke kopci, váhala jsem.
Podmínky k sjezdu byly eňo ňuňo.
Koleno chabrus.
Ale zase: tolik chuti ...

Když se proto na počty členů naší horské výpravy na prodloužený víkend rozšířily, půjčili jsme čerstvým rekreantům naše děti
a šli si s Davidem opravdicky zalyžovat.

Zpočátku jsem zkoušela piánko jízdu, ale protože sjezdovka byla spíš takový sranda-kopec, mohla jsem si za chvíli dovolit přidat i na rychlosti, i na stylu,
takže nakonec mi i hormony štěstí naředily krev. To chceš. To na zimě miluju. Letět si dolů!

Celotýdenní opakovaná empírie taky ukázala, že Mikeškovi tamější atmosféra prodlužovala jeho REM a non-REM fáze tak,
že jedem stihl prolyžovat i permanentku,
a to dřív než se Mikenda probudil.
Kočárek se spícím pilotem se stal všem, lyžařům včetně, na střídačku odpočinkovou zónou.
Aneb jak spojit příjemné s příjemným!

A když nám vypnuli vleky, bobovali jsme a lítali u chalupy po kopcích, dokud prostě slunko nezapadlo.

A protože jsme si teď poprvé pro nás objednali dvoupokojový pokoj,
užívali jsme si přes týden s mužem po večerce v prostě bílých duchnách, obklopeni druhou řadou seriálu Terapie, pivem a whiskou.
Krásné.
Až jsem hned Davidovi říkala, že si takovou pohodičku musíme udělat někdy doma taky.
Škoda jen, že on mi rozuměl: mít doma takovou buchtičku ...
...
Tak takovou jsme měli zimu.