Jak jsem chovala kokedamu

Než manželé Myynovští odletěli do Střední Ameriky, byla mi z jejich strana svěřená důvěra a výše zavěšená kokedama. Na hlídání. Než se vrátí.

Mé květinové opatrovnictví nezačalo vyloženě ukázkově, protože kouli se zeleným okolo jsem převzala v jistém občerstvovacím zařízení, ze kterého jsem se (překvapivě?) nevrátila úplně čerstvá. Abyste mě pochopili: narozeniny mám jen jednou za rok, takže z jejich oslavy se jaksi nevracím na Večerníček. Já vím, tma a ranní hodiny asi asparágu tolik nevadí, jenže - já ho po příchodu z restaurace domů zapomněla odložený venku na pavlači. Ano. Ale tímto se mu teď za to veřejně velmi omlouvám! I Markétě. I Lence. I matce přírodě. Prostě všem.

Ale sám nevypadal ani uraženě, ani naštvaně. Neříkal nic. Ani prozatímní zavěšení na rohu naši knihovny nijak nekomentoval. Za to já jsem to místo po pár dnech vyhodnotila jako nevyhovující. Podle mě tam měl málo světla a kvůli způsobu zavěšení nemohl vůbec správně bimbat v prostoru.

Jako stanoviště číslo dvě jsem mu proto vybrala prostor ve výklenku kuchyňského okna. Čili v dosahu (ubohých) prosincových paprsků, na hřebíčku, pěkně vedle mého vlastního aerárie. Oba se společně pěkně točili na niti. Pěkně, ale vzduch sálající z radiátoru pod nimi asparágus příliš rychle vysušoval.

Začala jsem brblat. Co s takovou kytkou, když ne každé místo je jí vhod?!? Kolikrát budu milostivého pana A. jako převěšovat? A do pesimistického průjevu mi báječně vhod přišlo ještě opakované plýtvání vodou; kokedama se totiž zalévá tak, že ji na chvíli ponoříte do kýble s vodou. Poté jsem několikrát obrátila naše modré plastové vědro dnem vzhůru a jeho tekutý obsah bezmyšlenkovitě po ukončení zavlažování zase vylila do odtoku vany. Kdy že se mají ti nikaraguiští výletnici vrátit? Takové mrhání vodními zdroji!, reptala jsem si pro sebe. To, že se stejnou vodou můžu zalít naše ostatní květiny v bytě mě totiž napadlo až ve chvíli, kdy jsem zároveň nečekaně objevila naprosto dokonalé místo pro jeho už krátící se azyl u nás.

Na plynové trubce, v předsíně, kde skoro netopíme.
Za to tam je světla milion.
A prostoru tisíc.
...
Taková krása! Až se mi zdálo, že se asparág na mě ve společnosti dalších květin úplně usmál.

Jo! Hodil se nám tam dokonale.
Možná na malinko delším provázku.
Jeho neideální míry mi ale nezabránily smutnit ve chvíli, kdy jsem ono zelené v síťce sundávala dolů a balila zpátky k vráceni do Veverkovi 10.
...
Sbohem, drahý.
Kdy by řek´, že mi péče o tuhle bambuli bude tak chybět.
Kór když jsem mu našla tak prima zimoviště.
Jo jo, zůstala po něm díra. V chodbě. I v srdci.