Bezpečný provoz

Udělala jsem velký krok a objednala si čtyřicet metrů výztuže. Ronofix dorazil v hranolovém balení, které si přímo říkalo o druhý život. A protože Mikeš nám vyrostl do fáze, že soustavně touží po stejných objektech zájmů jako má právě v ruce Kubka, myslela jsem, že by se trojrozměrný kartón mohl přeměnit v patrovou garáž. Že by si brácha hrál v úrovní očí a jeho brácha v mínus jedničce. A za chvíli zase naopak. Spolu. Ale bez vzájemných tahaček.

Pomoci washi pásek jsem vystavěla cesty a silnice.

Krabičky různého původu proměnila v hasičskou stanici.

Městský tunel.

Náš dům s číslem popisným nebo v parkoviště a přilepila je ze dvou stran.

Nicméně hned ve zkušebních provozu na vozovce se ukázalo,
že Mikuláš na celý dopravní systém lehal a lehat bude a taky se různě o něj opírat, držet či přidržovat.

A tak jsme zalehnutou plochou placku vzkřísili zpátky ze země nahoru a jako výztuhu dovnitř nově zaparkovali tatrovku.

A pak už to jelo! Někdy oba dohromady.

Někdy každý v jiném levelu.

A protože papír je papír a temperamentu dětí se se svou výdrží rovnat nemůže, ...

snažila jsem se krabici, která už teď vypadá řekněme: sežvýkaně,
aspoň esteticky pozvednou různými nálepkami.
...
A ačkoli se pánové fotili již s opilotovanou verzi autostrády (= přilepit nemovitosti herkulesem nestačilo, vteřinové lepidlo bylo nutné!),
Kuba přišel ještě s nápadem redesignu ...

... a to když Mikešek zmizel zase za jiným zájmem jinam ...

... přál si pro samoposílání vozidel plošinu.

Přál si, tak má!
...
Akorát z tohoto sjezdu nám dynamičtí angličáci parkují rovnou hluboko pod gaučem.
Aneb pořád je co vylepšovat ... neboli náš domácí auto-tuning navždy!