Vlna se nepere

Stala jsem se u Mráze (známou) figurkou.

K mému překvapení.

Myslela jsem si, že jsem jedna z mnoha.

Že takových nás tam chodí mraky. Ale asi ne. Asi jsem tam vážně často. Hodně výztuže a hodně látek kupuju.

Tamější dámy prodavačky jsou ohromně prozákaznické a při každém ustřiženém metru se mě ptají:

Co z toho bude? Halenečka?

Ne, kabelka, odpovídám.

Co z toho bude? Kapsářek pro děti?

Ne, kabelka.

Co z toho bude? Džínečky pro syna?

Ne, kabelka.

Co z toho bude? Zimní vestička? Šálička? Ubrus? Polštářek.

Odpověď znáte.

Nemluvě o tom, kolik zipů jsem si od nich odnesla. Nitě nakupuju zásadně nejdelší. A jehly, jen ty, co vydrží přetlačovací souboje se mnou.

Oni jsou na mě na Letné vážně hodní. Už ke dveřím za mnou letí, drží skleněné křídlo, kočár cpeme dovnitř společně. S výběrem tkanin ale pomoct nepotřebuju. To jsem v tranzu! Nic jiného nevidím, neslyším: jen natěšeně hledím na barvy, nové vzory, hladím je, a pak šťastně pokládám štočky na pult. Štosuju je do kopců. Prodavačky mi pak střižené látky i ronofix skládají krásně tak, aby se mi dobře vešly do koše pod dětský vůz. Případně mi vyrábí igelitový kokon, který ač naditý zbožím já nesu domů rádoby elegantně nedbale, na madle vuzku.

Ale nebylo tomu tak vždycky. Zažila jsem, jak se prodávající nervy až klepaly ruce, jak ji stresoval Kubka nudící se ve sporťáku. Samozřejmě že se nudil nahlas. Tak nahlas jak se jen rok a půl staré dítě umí nudit. Ale dnes je tomu jinak. Prodavačky se mnou prožívaly mé druhé těhotenství. A sdílely své zážitky. (Kdybyste chtěli vědět, kde z nich měla a která neměla nevolnosti, klidně se mě ptejte.) Teď chválí, jak naši kluci rostou. A nedejbože když dorazím bez nich.

Jediné, čeho se děsím, je, až se mě zeptají, co to vlastně přesně šiju. Zažila jsem už několikrát, jak se nákupčí pochlubila svou tvorbou. Jedna neuvěřitelně nahlas popisovala, jak prodala svou šitou pláštěnku až do Londýna. Říkám LON-DÝ-NA! Jiná madam zas, než ji naměřili metry červeného šusťáku, nám všem okolo - taky na plnou pusu - říkala, že šije oblečky pro psy. Že je prodává i na (nejmenovaném) mateřském servu, že už jich prodala padesát a že její pes (v tu chvíli ho zvedla a postavila na všechny čtyři na pult pro metráž) jich osobně má sedm; na všední den a na svátek a do větší zimy a do menší zimy a ... Možná že pokračovala ještě dál, ale to já už jsem si cpala kousky vatelínu do uši, zatímco mi v přetopené prodejně z dlouhého čekání začal pod kabátem pomalu téct pot po zádech.

A teď k dnešní velké tašce. Ta je šitá z vlny, vysvětlila mi vybraný a dotykově ultra příjemný materiál prodavačka Zdeňka.

A je v kombinaci se dvěma koženkami a tmavě červeným prošitím.

Kabelka pořádných rozměrů,
co bude sloužit s elegancí přes týden na úřednických jednáních. A v pátek se odebéře na dalekou chalupu.

Taková nepřehlédnutelná šedivka, řekla bych.