Měla bych ji dát deset tisíc

Psaní do divadla.

Z pudrově růžové koženky.

Vánoční dárek pro mou kamarádku.

Kdybych ale byla co k čemu, neměla ta taška zůstat uvnitř prázdná.

Bylo by ode mě přinejmenším fér ...

... kdybych Lucii dopředu dala peníze, které jí pak každý/celý rok dlužím.

Ona je totiž výborná.
Dvanáct měsíců, tři sta šedesát pět dní v roce sleduje, co se děje na české divadelní scéně.
Čte programy, sleduje udílení cen, má na to školy. Má přehled!

A neúnavně a stále a už mnoho let mi pravidelně posílá maily s nabídkou.
S výběrem toho nejlepšího. Fajnové kusy. Mimořádné kousky.
Co si vyberu, považte - na to pak sama zajde koupit lístky.
A navíc! Je svolná se mi přizpůsobit. Podle mých těhotenských nevolností/kojícího režimu/systému hlídání dětí.
Jdeme spolu na kulturu, a pak na pivo.
Nebo jenom na kulturu.
Jindy nejdřív na pivo, pak na kulturu, a pak honem domů.

Napsané to nevypadá nijak extra, ale je to od ní mimořádné. Tolerantní, empatické, laskavé.
Trpělivost se mnou. S mými časovými (ne)možnostmi.
Jako se pak taky snažím: nesmrdí, povtipkuju, ale i tak.

Má milá slečno Myšková, ooo, jak ti nejen za to děkuju!