Cestou do školky

Každý den ten kopec běhám za lepší a lepší čas.

A ač nevzhledná brunátnost ve tváři mí stále zůstává, tentokrát jsem stihla i fotit. To slunko. To ticho. To pusto.
To vážně stále ještě babí léto.

Deset způsobů, jak si zlepšit sex

Tak takových rad člověk najde na internetu denně mraky.

Ale aby mi někdo poradil deset věci, co dělat, když trčím v dopravní zácpě, to ne!

S mužem máme troje rodiče na severní Moravě. Máme je rádi, navštěvujeme je, ale současná rekonstrukce D1 nás asi přivede k šílenství. Trasa Praha - Havířov, dobrých šest hodin, dvě malé děti.

(Varianta cestování vlakem teď není pro množství tašek, jeden kočárek a postýlku, otravnou dopravu na/z nádraží a následnou potřebu autosedaček v místě našeho rodiště ve hře.)

1. Co ale dělat? Fajn jsou audioknihy. Řekněme tedy rada číslo jedna: poslouchat, poslouchat, poslouchat. A vzhledem k tomu, kdo v naši rodinné partě poroučí, udává směr a taky mixuje, jedeme Hajaja vypravuje a spol.

2. Dále se nabízí poslech moderní hudby. Kubka už naštěstí netrvá jen na svěrákovsko-uhlířovských sonzích, takže všichni čtyři přikurtovaní k sedačkám můžeme v autě tančit třeba i na Richarda Mullera, Bereniku Kohoutovou nebo Tomáše Kluse. Proto taky Nebudu vám lhát, našel jsem pravdu v chlastu. Nebudu vám lhát, mým hrdinou je Kristu, si zpívá náš starší syn od letošního léta na celé kolo a stále. Napjatě čekáme, co paní učitelky ve školce na to. Zatím žádnou poznámku nedostal/zatím žádnou poznámku neměly ...

3. Pak se ještě dá v zastaveném vozidle, které se dlouhé a předlouhé minuty na cestě nehne z místa, svačit. Žužlat bonbony. Jíst jablko včetně ohryzku. Nebo kus po kusu konzumovat ze sáčku lněná semínka.
4. O poznání dynamičtější aktivita je pak zuřivě vystoupit z auta a vší silou skopnout dopravní značku, která omezuje povolenou rychlost v daném úseku na sto kilometrů v hodině, do příkopu. Ano, pokud stojíte a čekáte před Brnem směr Praha (nebo naopak, to je vlastně úplně jedno) v koloně dvě hodiny bez hnutí, ona se ve vás ta energie nasbírá. A plech to odnese. Přesně tak to včera ve 22:09 SEČ udělal jeden mladík na 172. kilometru.

A tímto s výčtem rad končím. Dál nevím. Dělat pořádek v cédéčkách a dát každé do skutečně jeho obalu? Suchoprdská nuda. Udělat si úklid v peněžence? Zoufale nebaví. Po klausovsku mazat z mobilu kontakty na současné nekamarády? Na můj vkus příliš konečné řešení.
Takže s mužem v autě nejčastěji (jen) plánujeme další kroky společného života na příštích padesát let dopředu, dětem lajnujeme jejich bytí rovnou do stovky nebo zcela nevyžádaně a hrdinně v jejich nepřítomnosti radíme našim mladším sourozencům, co a jak a proč by měli - podle nás - dělat jinak.

Nebo co vy? Měli byste pro náš lepší doporučení?

Kolejiště, parkoviště, bludiště

Je to stejné jako loni. Co začala školka, kdykoli jsme doma, Kuba trvá na tom, abychom byli úplně všichni(!) v jeho pokoji (celých sedm metrů čtverečních) a hráli si s nim. 

A tak když si dopoledne chybíme ...

... tak se odpoledne k sobě mačkáme - co to jde!

Mikeš opouští svou hrazdičkou, kousátka a podobné hračky pro kojence ...

... a MUSÍ trénovat parkování aut, podle barev!

Kubka je trenér přísný ale oblíbený.
A když se Mikulášovi (omylem) povede postavit angličáka správně, lípne mu pan učitel i pusu!

Krom všech dopravních vehiklů a cest teď u nás hodně jedou i bludiště.

Máme odtud.

Třicet různě těžkých kartiček,

tahle třeba pro milovníky lamp.

Ale nejvíc nejlepší hra ze všech, holky z Hračkotéky, sorry, jsou ...

... tvrdé kartonové trubky od koženek!

Jako ultra rychlé tunely ...

... pro kovová auťa.

A nakonec ještě Mikiho vskutku ...

... psycho-MOTORICKÝ vývoj!!!

Královna.cz

Poslala mi rozhovor je korektuře.
Ne jazykové!
Chtěla jen vědět, jestli jsou odpovědi vtipné a tak.

Já to ale obrečela. Už jste tady od mě mohli tisíc a jeden krát číst, kterak zvažuju o výměně jistého státního fleku za dravé vody podnikatelské. Jenže bouchat si tady něco on-line v pyžamových kalhotách na sobě a konat je dost(!) rozdíl. A když jsem si teď (a ne poprvé) četla o Lenčiných začátcích, o jejím nadšením, o jejím drajvu  o její sakra dobře odvedené práci, říkala jsem si, co jsem probůh dělala v těch letech já. Nebudu vás dlouze napínat. Ležela na gauči.

Milá paní L., 
jsi mi velkou inspirací. Z nápadů, energie, sebe sama a peněz, cos´ do toho byznysu dala, mi běhá mráz po zádech. Obdivuju tě a asi nejvíc sympatické mi na tobě je, že nejsi žádná kočka/sněhová vločka. Uspět nepotřebuje jen skvělý nápad. Jen hrozně chtít. Chce to mít něco v hlavě, být odvážná, pro někoho možná až příliš drzá. A hlavně nikdy nepřestávat. S novinkami. S konkurenčním bojem. Ale ani s (vlastní) pochvalou.

Když jsem připravovaný text četla, netekly mi jen slzy. Krom tekutiny tu byl i kouř. Kouř z mé hlavy. Tolik slov jsem neznala. Tolik slov jsem na první dobrou ani nechápala. Ale byla jsem v klidu. Když jsem Sime poprvé vzala s sebou na komentovanou prohlídku do Národní galerie, asi po pěti minutách mi ona šeptala do ucha, že nerozumí každému pátému výrazu, co lektor říká, ale že i tak je tady nadšená. No, prosím! Byla jsem na tom stejně. (Navíc obrat hejt jsem si okamžitě osvojila; krátké/praktické/k dennímu užití!)

Taky mě polilo horko. Když Lenka vyjmenovávala v odpovědi, co za street wearovou klasiku má mít každý člověk v šatníku, byla jsem bledá. Nic z toho nemám. Neznám uvedené názvy, ani čísla, ani písmena. Já, taková holka (pražské) ulice! L. mě ale posléze uklidnila, že mám. Že je jen nezmiňuje, protože je neprodávají. Uff, to mi spadl kámen z konversky.

Chtěla bych být jako ona. Vstřícná, diplomatická, ale zbytečně neztrácet čas. Umět myslet i za roh. A být dnešní!

Je to idol! Ze své pubertální lásky udělala životní vášeň. A z vášně robotu. A taky - jak to popsal můj zkušený muž - Lenka svým úspěchem neotravuje. Jak pěkné.

Jak zřídkavé!

Jen v jedné věci kočička trošku kecá!
...
Mnohokrát, když jsem si psaly, koukaly na mě z obrazovky počítače od ní totiž dost velké nesmysly.
Ne-ne, žádné drogy ani alkohol.
Jen přepnutá klávesnice, to víte - někdo dělá po nocích faktury, zatímco jiný si na pinterestu připichuje 135. pruhované tričko.
...
Aneb není chill jako chill. A mateřská jako mateřská.

Cross country mami

Se značkou kočárku,
ke které jsem šila tuto kabelku ...

jedna má kamarádka běhá.
A jezdí na bruslích.
A v zimě nosí nesmeky na boty ...
aby mohla s kočárkem běhat.
...
Máme obě děti stejné staré, vídáme se týdně. A já si vždy beru náhradní tričko, protože den s ní je jedna velká rozcvička.
Ona třeba ani nezaznamená kopec, zatímco já s Kubou za krkem a Mikim v kočárku na přídi
na cestě do Chuchelského háje sním
o respiračním přístroji.
...
Ale! Kdykoli jsme kdekoli s Martinou, vím, že si dáme dezert! Po obědě. Ke Caru. Když děti spí.
A jak se nám cukr pomalu rozpouští v krvi, smějeme se, že tohle je ta pravá mateřská dovolená.

Od cizího chlapa

Dostala jsem knížku.

Od cizího chlapa.

Jen tak.

Ne, protože jsem husa. Protože jsem Rosa.

Taky byste rádi? Stačí maličkost.
Předat objednané kabelky v devět večer na odpočívadle u dálničního motorestu někde mezi Vyškovem a Prostějovem.
...
(To se mi to hraje na hrdinku, když mám ve voze tři své mladíky, že?!?)

Ale k věci! Říkačky pro děti jsou výborné i romantické(!).

A zase ty ilustrace!!! Ilustrace MI-MO-ŘÁD-NÉ!!!

Jen díky této publikaci jsem pak objevila krásný blog od ještě krásnější Pavly Richterové. Ona je totiž jejich autorkou.
...
Je to jedna z mých největších on-line radostí.
Narazit na nepoznané stránky. A číst a rolovat a prohlížet si a žasnout a prohlížet si.
Všichni u nás doma spí, je ticho. Noc nebo ráno. A já nasávám sílu z úžasné aktivity jiných.
Výtvarné techniky, její práce, její nadšení. Její úspěchy, její úsměvy.
...
A mimochodem, nad těmito knižními obrázky nemusíme jen slintat.
Reprodukce se dají koupit. Ve dvou rozměrech.
...
Osobně si paní Ovečku hned dávám na vánoční seznam pro moji paní Mamku!!!
A pro sebe bych si tajně přála zajíce. Nebo lišku. Nebo veverku. Nebo nevím. Nebo všecko.

Udělala jsem strašnou věc - koupila jsem si kabelku

Poprvé zas po dvou letech, kdy jsem si pro sebe ušila tak patnáct (nebo padesát, teď si nevzpomínám) vlastních kabelek.

Myslela jsem si, že mě ta barva už přešla.

Mám hořčicové boty, hořčicové punčocháče, hořčicovou šálu a Kuba hořčicovou parku. Ale ne ...

Navíc tahle brašna má nejvtipnější "zapínání".

Ještě jeden pohled dovnitř - jak jste u mě zvyklí.

A můj výrazně přesvětlený záběr na detail nakonec.
...
Jsem šťastná.

I když! Možná kdybych měla i tyhle šatky, to by byla teprv nirvána!!!

Chtělo by to džínové šaty

Přesně takové, jaké má moje kamarádka.
Přesně taková, pro kterou je tahle narozeninová kabelka!

Pro představu třeba tyto.

Správně červená koženka je úplná novinka, ještě jsem z ní nešila. Stejně jako americká látka.
A dokupy - že to musím říct - jim to teda sluší!