Korunka ke korunce

A kousek látky jako pozornost k nákupu ke kousku látky jako pozornosti k nákupu ...

... a mám pouzdro.

Penál na tužky na kurz dějin umění.
Kde jednou týdně devadesát minut zcela odpočívám.
Kde se jednou týdně devadesát minut občas dojímám až k (skrytému) pláči.
...
Když sleduju výklad díla Běly Kolářové a v něm projekci jejího nenaplněného mateřství.
Kdy poslouchám o Adrieně Šimotové a její tvorbě po ztrátě Jiřího Johna,
se kterým dlouhé bytí tvořili symbolon; půlku (půlku člověka), kdy teprve obě části dohromady dávají smysluplný prvek.
Když slyším o tak hlubokých světonázorových sporech Emila Filly a Josefa Čapka, které oba nemohli překousnout ani při společném pobytu v koncentračním táboře.

Nebo se velmi raduju, když v nečekané souvislosti náhle zaslechnu tip na eňo ňuňo knižní dárek na Vánoce.

Nebo když se vnitřně(!) plácám smíchy do stehen a za okraj sešitu si značím slovní výraziva našich lektorů např.
současná noizová scéna (rozuměj hudební).

Od písmenek a velkých myšlenek zase ještě na skok k šití,
protože kdykoliv hodím oko na tento malý obraz s brhlíkem, hned si vzpomenu, jak se děsně těším na jeden mnohocentimentrový projekt,
který mě v příštím roce s onou látkou čeká.
...
Mé lednové slunce!