Či a či a či

... to je taška holčičí.

Z té nejkrémovější koženky.

Ani malá, ani velká.

Jednoduchá, s pastelovým detailem.

(Ke kterému, kdyby kabelečka byla pro mě, bych rozhodně na krku nosila některého z těchto přepěkných ptáčků - NAJS.)

A aby to v tašce všechno neškrundalo a nelítalo, má do partnerské dvojice na cestu životem i svůj organizér.
...
Jinak kabelka míří do obce, kterou jsem dost dlouho pokládala za nejvzdálenější možný bod na světě.
Jezdili jsme tam za příbuznými
a jako malé poblionce mi tříhodinová cesta na zadním sedadle oranžové škody sto přišla nekonečná.

Dnes se tatáž moravská vesnička vyznačuje velkou anomálií. Nejen po návsi se tam špacíruje nejedno(!) rameno s RM zavazadlem.
Vím to, protože jednoho dne jistá kadeřnice dělala hlavu dámě, co má mojí tašku a toho času napjatě vyhlížela další kousek.
A druhý den si zas pro novou frizúru přišla jiná kočka, co o mě básnila taky.
A tak kadeřnička nelenila, nažhavila telefonní linky
a
na povrch vyplavalo, že
Petra, co je bývalou výtvarnou spolužačkou bratrance mého otce, je mou urputnou mecenáškou,
stejně jako jiná Petra, kamarádka ženy bratrance mého otce, které už teď patří dnešní světlounký set.

A když si k tomu prosím ještě připočtěme všecky ty kousky, co jsem tam navezla jako poděkování rodině za kila sladkých meruněk,
které si z Hané dycinky v červenci odvážíme domů,
tak myslím, že je to dost dobré taškoidní skóre neboli hustota kabelek na jednoho obyvatele.