Látkové nebe

K Uměleckoprůmyslovému museu mám mimořádný vztah. Na škole jsem vymyslela zábavně-vzdělávací program pro děti k části jeho pražské sbírky. Za svůj projekt jsem dostala cenu děkana a muzeum program ode mě následně odkoupilo. (Jasně, že za ty prachy jsem si koupila v Praze dům.) Bylo mi dva a dvacet a připadala jsem si nejúspěšnější na světě.

Tak - to jsem se tu pěkně pochlubila a teď k věci.

Už jsem tady říkala, že jsem se ve východních Čechách šla podívat do Muzea textilu v České Skalici.
Šla podívat je ten nejpřesnější obrat. Vystavené látky a spol. mě totiž tak uhranuly, že jsem tou krásou akorát otevřela hubu dokořán,
koukala se a koukala
a
přála si jediné: vsublimovat se dovnitř skleněných vitrín, abych byla dobovým vzorníkům ještě blíž.

Že se vám taky líbí?!?
...
A co teprve látky navržené českými výtvarníky!

Atmosféra muzea je specifická. Žádné terno byste na první dobrou nečekali.
Komické vstupné. Žádná publikace k expozici nikdy nevyšla. Ostatních návštěvníků nula.
Ale
když se paní v pokladně zeptáte, začnou vám vyprávět, jak ještě před pár lety byla v muzeu i prodejna látek (ach!)
nebo jak jejich depozitáře jsou nacpané k prasknutí ne/moderními látkami, které není kde vystavit.
...
Za šedesát minut osobního volna jsem si stihla vše jen prohlédnout,
nepřečetla jsem snad jediný popisek,
ale dostala jsem obrovskou chuť. Chuť zase šít.
Krásné látky jsou prostě vášeň.