Jak jsme se měli

Chvíli jsem tady nebyla, ale nechtěla jsem vám to hlásit dopředu: jednak dobrá půlka z vás by se tu zas rozbrečela, a pak - nebudeme se furt rozlučovat a slučovat, že jo.

Ale už jsme zpět, sláva nazdar výletu. Za tu dobu jsme si s chlapci dali dovolenkový týden u babičky a dědy na Moravě, kde se však Kuba záhy osypal. Neštovice welcomed! Nicméně ve stejný den, kdy se Kubuš proměnil v mou puntíkatou kabelku, se Mikeš poprvé rozesmál nahlas, to asi abych si to navždy pamatovala. Když jste infekční, tak se vaši přátele (zcela pochopitelně!) rozdělí přesně na dvě skupiny, jedna vás nechce vidět ani omylem a druhá vás chce snad i víc než vidět. Prostě proto aby se od vás nakazili, udělají cokoli. Naštěstí ani naši dospělí příbuzní se nás nebáli, a tak jsme si užili takový hodně rodinný čas. A jak jsme všichni synové a dcery svých rodičů, tak slovo mami, tati bylo v éteru snad nejčastější, až to Kubu vedlo k hlubokému zamyšlení a následné výtce k mé osobě, že přece nemám říkat dědovi "tati". Řekla jsem mu, že musím, protože on můj tatínek je. Kubka na to, že není. Já že jo. Kubka: že můj tatínek je v Praze. Já na to, že to jeho(!) tatínek je v Praze, že můj tatínek je tady v Havířově. Vytočený Kubka na mě už polokřikem, že můj tatínek je David. Já že jeho(!) je David a můj že Milan. A v tom Kuba už nepříčetný, jak jen tříleté dítě umí být, zařval: "Ale Davida miluješ!" A na to už neměla co říct!
A když jsme nevysvětlovali Kubínkovi genealogický strom naší rodiny, snažili jsme se všichni doma společně přesvědčit moji babičku (89), že Mikuláš je skutečně kluk. Ona mi asi tak přála tu holčičku, že furt a stále říká: Jaká ona má krásná stehýnka! nebo Ona bude blondýnka!
Přísné zavření v bytě jsme taky s mou maminkou řešily šitím. A je opravdu velká škoda, že mamka nemůže být mým otrokem. Ona totiž vždy opakuje, že ji šití nejvíc baví, když já přivezu látky, já vymyslím, co budeme dělat a ona (jen/!) šije. Tentokrát jsme se společně vrhly na šaty pro mě. Ukážu zítra!
A ještě jednu legrandu si nesmím zapomenou poznamenat: devět dní u našich doma mé rodiče dokonale zničilo. Ač s Kubou jsem takhle na týden jezdila do Havířova pravidelně, dvě malé děti jsou holt dvě malé děti! Jiná káva. A netrénovanému jedinci to dá pěkně zabrat! Věci všude, hluk, věci, hluk a nikdy nekončící otázky se slovem Proč na začátku. A tak zejména večerní rituály a uložení dětí do lůžka byla pro mě pěkná lítačka, protože pomocné ruce zde zcela chyběly. Naši totiž vždy v půl osmé už zcela odpadli a byli rádi, že v poloze vležmo sleduji zcela odevzdaně Lucii Borhyovou na televizní obrazovce.

Ale nakonec jsme nemocní nedřepěli přece jen celou dobu doma. Třeba o Jakubově svátku jsme mu vystrojili ten nejzážitkovější den ever. Vyrazili jsme do Vagonářského muzea, kde se svou výpravčí čepici na hlavě, plácačkou v ruce a červenou koženkovou kabelkou přes rameno, a pak zejména svým mašinkovým entuziasmem uváděl v naprosté nadšení všecky tamější kustody. Ti si jej fotili i na mobil, což zase uvádělo mě trochu v rozpaky. Když pak na závěr vedoucí expozice poprosil Kubova dědečka/jeho dvorního fotografa o zaslání alespoň jednoho snímku na mail muzea, byli jsme všichni Kubovi příbuzní DOST překvapení/potěšení/hrdí. Tedy - můj taťka až tak, že fotky poslal ještě ten večer a navíc na nich vyretušoval všechny Kubovy pupínky. (Prosím, nesmějte se nám!)

Moje maminka mě učí překreslovat si střih šatu z Burdy.

Čekání na havířovském nádraží na taťku Davida,
který - musím přiznat - po týdnu bez nás vypadal jako by se vrátil z lázní!!!

A víte, jak jsem vám na začátku prázdnin psala o neplánovaných letních setkáních?
Tak tohle bylo jedno z nich.
Domluveno asi pět minut před půlnocí, haló-akce, ale nakonec jeden z našich nejkrásnějších letních dní 2014!!!
...
U řeky se Simsalabim a jejím (jak říká Kuba, který jméno Kryštof zatím nedává) Kryšotem
aneb naši četníci z Čeladné.

Po návratu do Prahy jsme rychle oběhli několik metropolitních akcí a podniků ...

... třeba Tróju,
kde Kubova každoročně nejoblíbenější zvířata jsou stále bazén a tramvaj ...
nebo

Dizajn market, kde jsem pro sebe objevila tři nové - úžasné - tvůrce, na které když si doteď vzpomenu,
mám úsměv od náušnice k náušnici.
Třeba miláčky PEPE.

A následně prchli do přírody. Pronajali jsme si chalupu se třemi ložnicemi, kterými jsme postupně protočili celou naši nejbližší rodinu. Krás východních Čech jsme si užívali porůznu. Největší highlighty jako jsou skály Adršpašské či Teplické jsme absolvovali společně všichni, v absolutním počtu. Na výstavu Broumovsko Play jela ta hravá část z nás, do vintage mlýna Dřevíček na kukačku se mnou šla má maminka, na trošku bizarní expozici papírových modelů jsem zas ukecala Kubu a do - světem zatím neobjeveného - Textilního muzea jsem pak šla úplně sama.

Systémem start-cíl jsme jedno dopoledne s Kubkou a Davidem vyběhli na výšlap do kopců, zatímco Mikuláš byl sám/statečně/premiérově na službě u babičky. Po třech hodinách jsme odpočati byli všichni účastnici dvojsměny. Nejvíc babi; pyšná, že to dala. A pak Kubušák, že měl oba rodiče chvíli jen pro sebe. O čistý vzduch z plna hrdla do plic však Miki nepřišel. Přitisknut na mé hrudi se mnou vyšel třeba skoro až na samotný vrchol k zřícenině hradu Střmen. Nejdřív pěkně po schodech (těch bylo baj očko tak tři sta) a pak dál už jen po žebřících. Ale - kdyby sem to byl býval věděl, tak bysem tam nechodil! Kavárenská matka až na vrcholcích hor, kdo to kdy viděl!?! No - snad mě nikdo neviděl.

A když jsme zrovna nelítali zpocení po venku, užívali jsme si třeba snídaně a večeře na terase, s výhledem na nesekanou louku v plném květu. To vám byla taková krása, až jsem začala přemýšlet(!), jestli takhle nechci žvýkat chleba už navždy. A na co jsem přišla? Že jo, jen by musela být v tamější vesnici na náměstí krom konzumu i prodejna látek Mráz. A dál jsme se taky koupali v bazénu. A váleli na ručníku. A rychle hráli líný tenis. A badminton. A ping pong. Kolotoč/Ameriku. A se snahou maximální mini-golf. A bez ohledu na gender fotbal. A frisbee. A když pak zašlo slunce a trpaslíci do peřin, bojovali jsme spolu urputně ve společenských hrách. A pili k tomu Aperol Spritz.

Mnohé bylo poprvé. Bydlíme od sebe daleko. Žijeme od sebe daleko. Ale stejně chceme být spolu!

...

Krásy Adršpachu.
...
A pak obrázky z výstavy Play (výstavy typicky niklovské, nepřekvapivě/a zase tak skvělé).
Vlevo Harfie - harfa se světelnými strunami.
Vpravo Kuleta - kulečníkový kinetický objekt; podle Kuby nejvíc nejlepší věc na celé dovolené.

Žaluzie - kinetický zrcadlový objekt,
kdy návštěvník vytváří světelné kompozice na zdech prostoru manipulujíc soustavou odrazových ploch na principu žaluzie
(jsem opsala(!) z průvodce).

Qes kvintet, varhanní bicykl.

Babička jede! Rukama, oběma.

Kaleidoskop aneb Rosa pro všechny své fanynky!

A ještě do rámečku, my v silničním zrcadle. 

Lesy České republiky. Ticho. Vůně. A tu a tam bláto.

Rozmazaný ale šťastný, toho času náš jedináček.

A nakonec ještě Teplické skály. My úplně nahoře.
Zatímco Miki s prarodiči a dalšími schvácenými turisty čeká o pár metrů níže.