Stránky

sobota 19. července 2014

Letecké muzeum Kbely


Patří-li i do vašeho seznamu domácích hrdinů Prášek Skočdopole, nemůžete tuto expozici nevidět!

A co bych vám tak k tomu řekla za popisky?!?
...
Některá letadla tam jsou ... ehm ... velká, 

jiná malá,

některá u stropu,

jiná na zemi.

Červená ...

... zelená ..

... vanilková.

Hodně je jich uvnitř a ...

... a venku ještě víc.
Tak asi tak bych to já(!) viděla.
...
(Na snímku Kuba s právě vydyndaným airbusem. Giftshop je hned u vchodu a vážně se nedal přejít mlčením.


Mikiho příspěvek do celé dnešní aviatické diskuze je jeho klip na dudlík s dvouplošníkem a správně tušíte, že ...

... nakonec ještě jedna naše "s."
...
Příjemné letní ulítnutí i vám!

pátek 18. července 2014

Stamp by stamp


Nevím, co bylo dřív.
Jestli radost z přihlášení se na razítkovací workshop By Myyna.
Nebo radost z objevení čistě bílého trička pro Kubu v tašce s poděděnými věcmi.

A pak už to šlo ráz na ráz!
...
Markéta nám odtajnila svá kouzla s Milanem,
já si v Lajce s Mikim na klíně nejdřív zkusila vyrobit nějakou tu romantiku ala ptáček pro sebe, a doma se pak vrhla už na ryze užitková
auta.
...
Premiérový otisk přistál na Mikešově zadku. Spokojenost, takže ...

... pak už mě nemohlo nic zastavit.




Mitnik´ Brothers!

A v akci!

Na úplný závěr bych vás ještě chtěla zcela nevyžádaně informovat, že jsem razítkování dosti podlehla!
Už mám na potřebné propriety speciální krabičku,
na dětský večírek, co nás brzy čeká, jsem orazila horem dolem všechny balíčky
a
do odborné diskuze, která aktuálně probíhá na blozích, která že barva drží nejlépe, bych ráda osobně uvedla, že ta zelená na papír.
Už třetí den mám prsty, jako bych se zúčastnila islámských voleb.

čtvrtek 17. července 2014

ferm LIVING kabelka


Víte, že tihle Skandinávci nově šijí i psaní?
Ne-e, zase kecám!

Pravda je jinde: využila jsem výprodeje
a
koupila si jejich utěrku s růžovým nádechem a profláklým půlobloukem a střihla si z ní velkou dopisnici.
...
V září mě čeká důležité setkání, na které se hodně těším, a tak jsem chtěla něco EXTRA!


K tělovým balerínám. Neutrální. Hodně nositelné. Ale nepřehlédnutelné!
...
Když jsem kuchyňský ručník rozstříhala, zůstala mi kromě rámečkového zbytku i cedulka,
tak mě napadlo použít i ji.
Vím, že správně by tam mělo být napsané Rosa Mitnik For ferm LIVING limitované edice,
ale což?!



Místo vlastního podpisu jsem si tak aspoň dovnitř dala (zase) puntík.

A protože - ještě než jsem se pustila do šití -
když jsem svůj nápad popisovala kamarádce, řekla mi, že mi bude kabelu závidět, vyšvihla jsem nakonec tašky rovnou dvě.

Přece nenechám kamarádku zezelenat, kór když má druhý den narozeniny!
Andrea tak kromě okrasného jezdce k nim dostala ...

... i originální podšívku, protože žádná má taška nikdy není úplně stejná!
Tady místo puntíčku jsou růžové koule.
...

A nakonec ještě obrázek z B-mejdanu. Radost měla. Velikou.
Foceno v Café Start.

středa 16. července 2014

Lé-to!


Kamarádka si zadala červenou koženku a modrou látku.
Zbytek byl na mě.


Proužky i kytičky jsou tedy z mé hlavy.

Ale na co jsem pyšná tentokrát nejvíc, je ...

... jiná horní třetina, protože právě takto šmrncovně si Karin psaní přeje nosit. A že ona to umí!

úterý 15. července 2014

Původně jsem učitelkám šít taštičky ani nechtěla



... ale ukázalo se, že některé dny je u nás doma logisticky nemožné zajistit čerstvé květiny, a tak se Kuba se svou první školkou v životě rozloučil koženkovými penály.

Třásli jsme si rukami, děkovali, mávali a děkovali. Prý se máme někdy přijít ukázat. Od 1. září totiž Kubka mění lokál, kolektivně se vzdělávat bude dál jinde.
A já budu jiné pedagožky a jiné výchovně-vzdělávací prostředí sledovat svým ostře kritickým okem. I když uplynulých deset měsíců mě pravda krapátko přesvědčilo, že i jiní(!) se mohou o mého syna starat dobře. Nad výkresy a omalovánkami, které Kubuš nosil ze školky domů jsem sice kroutila hlavou: nedělal je totiž on. Nebo jen s minimálním přispěním. V mých očích je on samozřejmě nejšikovnější chlapeček na světě, ale znám jeho možnosti a limity, a tak nechápu, proč se paní učitelky tak snažily. Vždy přece drak, sněhulák nebo králík nemůže být u dvouletého dítěte vystřiženy z papíru zcela bez chyby. Stejně jako flitry na velikonočním vajíčku nalepeny ve třech dokonale úhledných řadách nad sebou. Ale což, máme svou Národní galerii a z jejich otevřených heren si sami přinášíme dost kreativních/autorských/šílených výsledků našeho tvoření. Nic se neděje.
Naopak v péči o tělo jsem úplně čuměla, co nového Kuba umí. Matně si vzpomínám, že jsem taky něčeho podobného před tisíci lety byla sama schopna - chodit jako čáp, jako kachna, jako opice. Stát jako plameňák, hrát si na raka, proměnit se v hada. Tady velké pardon. Podobné psí kusy by mě s Kubkou v životě nenapadlo doma podnikat. Snad jen leda že bych byla bývala nespala už vůbec a začala blouznit. Ehm, matka intelektuálka. Stejně jako stále žasnu na hudebním repertoárem, který Kubínkovi paňučky nalily do hlavy nebo nad tanečními kreacemi a sportovními výstupy, které spolu s dětmi secvičily. Třeba takovou rozcvičku Sloník Toník jsme si zrána oblíbili i my s mužem. A děkuji pěkně za to.
Co mě naopak minulý školní rok vytočilo, byl nerespekt školky k vlastnímu tempu psychomotorického vývoje našeho Jakuba. I moudré knihy pravily "osvojí si do tří let" a já chtěla (dejme tomu: víceméně v klidu) čekat do jeho třetích narozenin. Podzimní výzva tamější pracovnice, ať mu necháme ustřihnout uzdičku pod jazykem, protože jinak to dítě nikdy mluvit nezačne, i když evidentně chce se nakonec naštěstí ukázala jako blbost. Kuba nemá dodnes ušmiknuté nikde nic a přesto teď dvacet pět hodin denně mudruje. Plynně. Abstraktně. Převážně i smysluplně. A já se tehdy až divila, jaká je ve mně matka lvice. Bojovat za své miminko. Nevěřit nikomu. Jen jemu. To by mi teda vážně šlo. On to dokáže. On to dá! (A taky že DAL!!!) A jsem teď dost zvědavá, jak mi to půjde příště, nedejbože ve škole, protože kritiku vlastního potomka nesu vnitřně dost citlivě. (Nebo přecitlivěle?)
Ale chválím a chválím výše zmiňovaný výchovný ústav za důraz na pořádek, kterým nás Kubínek doma dosud šokuje. Přezůvky srovnat, boty srovnat, tričko složit, papírek okamžitě vyhodit. Děkujeme taky za všechny školní akce; Mikuláše, besídky, čarodějnici, Den dětí a podobné skupinové legrandy. Na ty se Kubka vždy moc těšil. I když my s mužem jsme pak nad fotografiemi tam pořízenými a vystavenými následně ve školkovské šatně dumali, zda náš syn není tak trochu třídní blázen. Dělala-li se například skupinová fotka dětí v maskách, všichni včetně učitelek stáli ve dvou souměrných řadách nad sebou, zatímco Naše Mašinka soliterně hleděla do objektivu fotografa z nejmenší možné blízkosti. Zcela mimo skupinu. A logicky dosti rozmazaně. Možná náhoda. Možná sólista. Možná navždy samorost. Se uvidí.

Tak abych to shrnula: od loňského září si chodil Kuba dvakrát týdně hrát mezi děti. Vždy v úterý a čtvrtek ráno tam běžel s radostí, nemocný nebyl nikdy, mně volali, že ho tatínek zapomněl vyzvednout, jen jednou a dvakrát jsme mu za tu dobu kupovali nové papuče.

Děkujeme. Odcházíme. A těšíme se na nové. 

A ještě ta pouzdra - pro tři střídající se paní učitelky.

Deset na dvacet pět. Obal třeba na brýle, na tužku k sudoku nebo jen tak na drobnosti v létě k vodě.

pondělí 14. července 2014

Miraculum


v Milovicích, kde ...












... se dějí i ...


... ZÁZRAKY!

(Ale prý to bolelo.)
...

Počkejte, nikam neodcházejte - ještě jedna fotka zbývá! Oscarová; co šla babičkám.