Opravdu těhotná

Tak tou jsem se stala o vánočních svátcích. 
Přes noc mi narostlo břicho, za které by se nemusela stydět kdejaké velryba, začaly mi padat vlasy, má nekonečná energie náhle prudce zmizela (a vy víte, jak já si na ni zakládám ... ) a stejně jako při prvním těhotenství mě začala šíleně bolet žebra napravo (to se ozvala má stará válečná zranění; z války se skoliózou). Vánočky ale člověku kouzelně dávají možnost obložit se nejen všemi dobrotami, ale i všemi svými dobrými příbuznými, a tak jsem se poslední dva týdny mohla povalit na bok, kdykoli se mi zachtělo. A taky: měla k dispozici přemnoho volného času, protože okolo nás byl stále někdo, kdo si sám a dobrovolně a nadšeně a na zemi a s vláčky chtěl hrát s naším Kubkou.

Hodiny osobního volna jsem ponejvíc věnovala čtení a procházení karty ve foťáku. Prohlížení si našich barevných obrázků za minulý rok. Překvapilo mě to. Překvapila jsem sama sebe! Až do té chvíle jsem totiž měla pocit, že rok 2013 jsem měla pěkně vydřený. O všechno, co se mi/nám povedlo, jsem se musela dost snažit. Hodně jsem pracovala. Hodně jsem šila. Hodně jsem matkovala. Všechno zcela dobrovolně. A výsledek? Dobrý, Rosi, dobrý! Ale roboty zatím byla fůra! Když jsem ale prohlídla těch tisíce snímků, rázem jsem naopak měla úžasně veselý pocit, že naše loňsko byl vlastně jeden velký mejdan. Jeden nekonečný prodloužený víkend. Radost, sranda, dobroty, výlety a pěkná místa. Na řadu fotek už jsem zapomněla, řada drobných milých momentů mi v hlavě někam zapadla. Nicméně dvě stě devadesát devět fotek formátu 10 na 15 lesk už je vyrobeno a nalepeno v mém albu. (Aby mi ty vzpomínky už nikdo nevzal!) 
Ale neomdlévejte prosím strachy, pro vás jen pár z nich!

Rok 2013 byl pro nás rok,
kdy Kuba poprvé stál na lyžích ... no, stál ... 

Rok, 
kdy se "naučil číst v mapách"
(a mimo jiné nám začal kecat do řízení - samozřejmě - s autoatlasem na klíně).

Rok mnoha najetých cyklokilometrů ...

... ale naštěstí pro mě - starou lenivku, ne všude se může jezdit na kole.
Třeba stezkou korunami stromů ne, uff!

Loňské fotky říkají, že jsme se taky dost váleli - u vody, slané ...

... i sladké.

A taky že jsme si nic neodepírali.
(Když jsem si zpětně prohlížela tuhle naši letní sobotní snídani na pálavské terase,
 došlo mi, že za poslední dva roky, co je Kuba na pevné stravě, 
jsem se stala v jídle pěkně vybíravou.
Chlebíček nejlépe domácí, marmeláda už dycinky má vlastní, kafe z moka konvičky, kterou si teď vozíme kamkoli zásadně s sebou.
Jídlo čerstvé! A někdy i sezónní. A někdy i místní. A někdy zas schválně exotické.
A taky plnotučné.
Doma zavařené, naložené nebo zmražené.
Tohle jsem v životě neplánovala, ale zvykli jsme si pěkně, 
a upřímně řečeno: někdy s tím máme někde i problém - my, huby fajnové.)

Ale zas:
 ta energie se vyběhá, vyjezdí
 aneb jak v loni létě Kubušák vyměnil motorku za kolo odrážedlo!

Kdy klasickou mezizastávkou v jeho cyklojízdě se nám stala naše kavárna v ulici.
(Máme zvláštní úchylku pro občasné prázdninové víkendy v Praze,
nikde nikdo ...)

No, a když my jsme doma, 
tak můžeme směle přijímat návštěvy.
Supr, že Simsalabimovi za námi začali pravidelně jezdit,
... i kdyby na boty nebylo ...

Nebo o pražských víkendech můžeme 
navštěvovat všechny ty dny otevřených dveří
dopravních podniků a hasičských sborů a represivních složek státu,
kde já se k smrti nudím a ti dva jsou v sedmém nebi.
Ještě že je oba miluju!

A zas: já si svou karmu vylaďuji v Národní galerii, třeba při výrobě sádrového odlitku adorovaného auta ...

... nebo při sladkém pečení.
Loni jsem si koupila kulatou formu a poprvé v životě upekla dort.
Čokoládový s čokoládovým krémem se u nás stal tak oblíbený,
až jsem se o narozeninách hecla i ke čtyřem patrům!
JÁ.
Knihomolka, osvobozená z tělocviku, věčná dietářka a kuchyňské kopyto, co skoro nejí maso
a za dokonalé jídlo kdykoli a kdekoli považuje jogurt.
Cha-cha-cha.

Nicméně mateřství mě premiérově přivedlo do kuchyně 
a já už tam zůstala.
I s mým největším pomocníkem!!!
U pečení vánočního cukroví mi loni definitivně došlo, že Kubínka od linky už nemůžu odstrčit,
takže asistoval i u lití horké čokolády na šuhajdy
a sám umísťoval ořech do každého plného košíčku.
Nejdřív jsem se trochu cukala, ať jde radši pryč, ale on - opičák - raději zcela profi umísťoval lískáček přesně doprostřed, než by se nechal odejít.

Taky jsem byla překvapená, kolik fotek máme z rodné Moravy. Pustevny, Rožnov nebo ostravská U6.
Tam jsme vyloženě jako doma.

Já tam občas někoho přejedu na motorce (neeeeeee, to je jen trenažér)
a Kuba se učí zpaměti cestu k Olívce.

A nebo třeba Čeladná, tam se nám taky moc líbilo, protože ...
... jsme byli úplně poprvé na noc oba sami, bez K.!
(Skoro jako před čtrnácti lety ... :o))

V roce 2013 jsme taky s mužem intenzivně začali přemýšlet,
zda nemáme Kubovu vlakovou obsesi začít nějak uměla brzdit.
Tak dlouho jsem filosofovali na možnými formami embarga,
až jsme jeho vášni dali stoprocentní průchod
- o Vánocích - na pohádce O nejlokomotivovatější lokomotivě na Hlavním nádraží.

... kde si prožil šedesát minut transu a uhranutí a snad i ryzího štěstí.

Kuba: Mami, mě ten svetr kouše.
Tatínek: Mě taky.
Maminka: Ticho! A buďte rádi, že nemáte i kamaše.
....
Z rodinné oslavy.
...
Z jedné z mnoha loňských - oslavy narozenin a výročí a manželství.
Za všechny upřímně děkuju a děkuju, že nám letos nikdo neodešel. Že nám při společných setkáních chybí židle a talíře a kávové lžičky. Že nás je hodně. Že nás ostatní zvou a taky že přijímají naše pozvání.
Že když má někdo občas áčko, napříště se zliká pořádně.
Že je nás hodně.

A bude nás víc. 

Tak a konec! Tímto děkuji Osudu za boží rok 
i
za další krásné Vánoce, včetně naší tradiční štědrovečerní procházky na Hrad.
A vám přeji 
dobrý nový rok
a
držím vám palce, ať budete startovat v Soči nebo kandidovat do Evropského parlamentu
nebo prostě při čemkoli, co vás letos čeká.
AŤ SE VÁM DAŘÍ!