Povedl se mi husarský kousek

Mamince jsme plánovala naježit kabelku. Na dně bedny jsem měla ještě od léta nasyslený kousek opravdické kůže, co mi dal tchán. Látku jsem košér koupila úplně novou. A pak jsem se lekla.

Má mamka má totiž zvláštní vlastnost: ona miluje všecko, co mám já! Už tisíckrát v životě - ještě ve dveřích u našich - dřív než jsem se v předsíni zula - jsem ji dala své úplně nové náušnice/košili/sukni. Vždy začne vše tak obdivovat, prohlížet a znova chválit, že jí to nemůžete než okamžitě věnovat. Ona je pak nejšťastnější. Ale naopak: velmi kritická je k dárkům, které jí oficiálně nesu. Ty chce přešívat, párat, vracet či nejčastěji: ukládat hluboko na dno skříně.

Jaký osud by měla lístečková kabelka, jsem proto raději nechtěla ani domýšlet a látku srabácky zahrabala mezi ostatní mé metry naskladněných látek do krabici v ložnici a maminku při poslední návštěvě u nás v Praze vyzvala, ať si vybere sama(!), z čeho ji mám kabelečku ušít.

A - ano ano, tušíte správně: mamča si fakt vybrala onu zelenkavou verzi. Nevěřím!

K hnědé kůži sedla výborně.

Vnitřní látku si sama vymyslela červenou
a
když jsem já vytáhla z šuplíku červeného psíka, radostí nad ním nevěřila zas ona.

A protože mi po ušití kabelky zůstal ještě ocásek kůže,
vyšvihla jsem ještě k ní malé pouzdro.
...
Kdo by to chtěl vědět, mamka v něm bude mít papíry a spol. k autu.

Ta červená nás obě dvě moc bavila.
Pěkně tu soupravičku nakopla.
...
A jestli máte pocit, že obojí je ušito úplně ťip-ťop, tak máte možná i pravdu.
Nebo aspoň: já se šíleně snažila!!!
Mamka totiž taky umí šít a navíc ještě - ona je stavař,
takže ona na stroji nešije, ona rýsuje! ... :o)