Kuba se nám pěkně otrkal.
Nebo - lépe řečeno otřískal.
Počasí je už neletní, a tak považuje sezónu pomalu za uzavřenou a sčítám. Jeho letní šrámy a úrazy. Ještě před prázdninami jsme začali klíštětem. Na zadku. (Samozřejmě) jsem hned propadla sebeobviňování, že je to moje vina. Že jej stále nutím čůrat v přírodě, a toto je důsledek. Naštěstí bez následků. Sotva mu zbylá růžová ťupka zmizela ze zadnice, měl další premiéru. První krvavé koleno. Honil psa a ten - si představte - na něj nepočkal. Asi v šoku z rudých pramínků a štíplavé bolesti se nechtěl nechat ani ošetřit. A když jsem mu nožku jakš takš ošudlala kapesníkem a on se zas rozběhl, ve vteřině stoupl na vosu a ta jej bodla do chodila. Náš Pražáček na venkově ...
O pár dní později - večer před odjezdem za babičkou a dědou - pak využil naši chvilkové(!) nepozornosti a doma na pavlači si do obličeje stříkl sprej na čištění grilu. Pěkný sajrajt. Levou tvář měl ve vteřině spálenou, oteklou a víc než rudou. Stejnou tvář, která mu loni na horách omrzla a lékaři nás s mužem varovali, že mu na ni musíme už navždy dávat extra pozor. Druhý den ráno jsem pak z postýlky vytáhla dítko s totální obličejovým strupem. Přesto si jej hodní prarodiče převzali a nechali na týden. A už za dvacet čtyři hodin volali, že se má Kubínek úžasně a báječně a skvěle a že si jen odpoledne jaksi trošku přivřel ruku do dveří. Na jeho fialový palec jsem se při našem opětovném shledání nebyla pro samou bolest ani schopna podívat. Manžel ale prohlásil, že mu jen časem ten nehet sleze. O několik výrazně letních dnů později - strávených převážně u vody nebo u vody - jsem si všimla, že palec už borůvkový není. Asi se sražená krev vymyla, pomyslela jsem. Jednoho odpoledne na pískovišti jsem ale málem omdlela. Zjistila jsem, že se Kubovi nehet odchlipuje v úhlu devadesáti stupňů a že mám pod ním obrovskou vrstvu písku. Nejhnusnější pohled na světě! Okamžitě jsem volala Davidovi, že musíme okamžitě na chirurgii, že mu s tím musí okamžitě něco udělat. Zachránit ho. Okamžitě! Uklidnil mě, že se mám vrátit normálně domů a že on sám mu s tím něco podnikne. A skutečně. Po večerní koupeli už na Kubově ruce nebyl ani písek, ani nehet. Detaily neznám. Ani nechci. Jen - nikdo nekřičel a než se Kubka ožení, tak se mu snad pravý paleček dá zas dokupy.
Všechny ty zadřené třísky všude možně teď přejdu mlčením a závěrem zmíním už jen prokouslou pusu. Zevnitř prokouslou. Radost až na kost, blbnutí, šplíchání, lítání ve vodě, a pak ve vteřině pád na dno brouzdaliště a z pusy milion krve. A protože Kubův tatínek byl zrovna tuším někde na tobogánu, letěla jsem s ječícím dítětem v náručí za zdravotníci sama. Ta - z bezpečné vzdálenosti - konstatovala, že si Kubka asi ukousl kousek dutiny ústní. To jsem viděla i sama - když se krev přestala řinou, z pusy mu trčel takový fialovo-šedý - řekněme - přívěšek ve tvaru slzy. Slečna říkala, že mu s tím nebude nic dělat, že to by to štípalo a s reklamním pexesem právě otevřeného aqualandu nás vypoklonkovala ze své skleněné kukaně pryč. Pravda, dál už ani Kubínek žádnou bolest nehlásil, jen mu furt z pusy trčela ta polo-odumřelá tkáň a plandala mu přes dolní ret. Jako hezké to moc nebylo, ale zkuste dvouletému dítěti říkat: "Zastrč si tu pusu do pusy!" Ale pak mu to - už ani nevím kdy (ani kde!) upadlo.
Upřímně - ani já jsem se zraněními v období červen až srpen nezůstala pozadu. Když jsem tuhle v rychlosti na závěr přežehlovala hotovou kabelku, spálila jsem si žehličkou ruku. Na vnitřní straně, v ohbí. Asi jako dvě kovové padesátky vedle sebe. Schválně nepíšu u které kabelky to přesně bylo, i když je mi jasné, že se teď každá z váš zděsila, že právě její zavazadlo bylo kontaminováno mým seškvařeným epidermem. Omlouvám se, ale neřeknu. Za to se vám naopak pochlubím, že jsem - blbá - spálenině zpočátku nevěnovala moc pozornost - navzdory pěkné bolesti - a jen si ji přetřela bepathenem. To bylo v pondělí. Ve středu se mi na růžovo-šedém místě udělal puchýř, který jsem si bohužel dlouhým rukávem naprosto neplánovaně strhla. Bolest? 11 bodů z deseti. V noci se mi tam udělal strup, do něž nechutně zarostlo i nemálo chlupů z tmavě modrého pyžama. Má paže vypadala tak, že myslím i oko zkušeného lékaře by nevědělo kam uhnout. Ještě dva dny jsem na to dlabala, ale v pátek mi došlo, že tu ruku vážně potřebuji a začala jsem s patřičnou hysterií v hlase obtelefonovávat všechny mé kamarádky lékárnice, co mám prosím s tou odpornou paží dělat. A můj objev letošního léta? HEMAGEL. Nejlepší věc na světě! Ač balení o velikosti půlky tuby vteřinového lepidla skoro za dvě stovky, výsledky k neuvěření. Pořád mažu a mažu a každé ráno znovu a znovu sleduji, jak se má ruka přes noc stává opět koukatelnou. Strup je pryč a poškozená plocha se zmenšuje. Ruka mi tedy - navzdory mému odbornému lékařskému očekávání - neupadla, můžu dál šít a dokonce se se svými brašnami pro vás i fotit. Ufff.
Konec historky.
A vám pěkné poslední srpnové dny!
