Jablko na Sardinii

Autentická a noblesní. Taková byla naše dovolená. Před sezónou, v hotelu sotva čtvrtka zabraných postelí. Moře červnově svěží. Vzduch voňavý a vítr - foukal! Útlobocí italští číšníci přinášeli kávu zásadně v tlustostěnném porcelánu, a to i k bazénu. Džus byl džus, bagety křupavé a drobků z nich na terase si nikdo nevšímal. 

V centru pozornosti jsme byli my tři. Kuba se po pár hodinách na ostrově proměnil v blonďatého černouška a stal se - opět/nepřekvapivě/jako všechny děti tam - miláčkem davů. Ač jídlo kam se podíváš, mladinká servírka mu z kuchyně k večeři nosila ještě jahody, její kolega mu k pití nabízel vždy na výběr ze tří brček a pro autíčko spadlé ze stolu se ohýbali i Britové na důchodu. Lokální přezdívku měl tentokrát Tarzan. Baštil - navzdory bontonu - zásadně polonahý. Sic jsem týden kolem něj neuklízela - ravioli, fettucciny, tagliatelle, pappardelle, penne, fusilli a gnocchi všude vůkol mě tak nechávaly klidnou, v roli hlavní pradleny jsem furt, takže preventivně! Plus kdo se s ním má furt hádat, že nebude jíst sám.

Muže zas lákali na každodenní beach volejbalový zápasek. Poté co poprvé mladý hotelový animátor při sportovním pozvání manžela hladil po nahé paži - ach, ti kontaktní Jižané, další dny se David vždy už v předtermínu raději rozpínkával na místě, jen aby nedošlo k opakované zvací kontaktáži. Jeho komické zděšení v očích bylo ultra znát i přes dioptrické sluneční brýle. 

A na mě se každý usmíval a občas i mrknul. Já zas mrkala na Italky, teda spíš koukala a nemohla se vynadívat. Ne plánovaně jsme se právě v neděli ocitli na nejkrásnější sardinské pláži, kam jsme dorazili v koloně aut s mnohými domorodci. A mělo to úroveň. Oni z krásných plážových tašek vytáhli krásné osušky, z krásných neceserů krásné flakóny opalovacích krémů, z krásných termoobalů krásné svačiny. Nikdo tam nebyl flekatý, chlupatý, břichatý. I budoucí mamky měly jen hladké velké pupky, jinak laňky. Mužové nezmuchlaní a voňaví, v pravé poledne, odpoledne, večer, pořád. Zírala jsem na všecky decentně po očku ve snaze odhalit, v čem je to kouzlo a nějak jsem se nemohla zbavit pocitu, že se tady jedno české jablko snaží stát italskou broskvičkou - výstavní, šmrncovní, šťavnatou. I jablko takové může být, že jo?!? Ale furt je to jabko.

Vydrželi jsme to osm dní - mizernou angličtinu, nezřídka zaměněné objednávky, nesplněné sliby a časovou nedochvilnost - a vydrželi bychom to třeba i měsíc. Když voní borovice, vína je neomezeně, moře na doslech, každý keř obsypaný květy většími než vaše hlava a čurá se zásadně do moře, člověk odpustí všechno. Člověku je krásně. Nám tam bylo krásně.

A ještě telegraficky:

Kdo se spálil jako první? Můj skandinávský muž.

Kde? Snad ještě na letišti.

Odkud mám plavky? Z Lindexu.

Ztratily po týdnu svou neonově korálovou barvu? Ano.

Co jsem četla? Román Jeden den.

Brečela jsem? Ano, celou jednu noc.

Co četl David? Mráz přichází z Hradu a Peníze pro Hitlera.

Co četl Kuba? O veselé mašince.

Co jsme ztratili? Knížku O veselé mašince, můj obal na sluneční brýle, Kubovy sluneční brýle (letos už druhé), dvoje hraběčky a plovací kruh.

Co dostal Kubínek od svého arabského kamaráda Azíze na rozloučenou? Vodní pistol.

A byla i výtvarka.

I míčové hry.

I držkopády.

I písek v očích.

I dětská práce.
I mužova práce.

I srandy.

I smutek.