Dny česko-chilského přátelství

Byli jsme na úžasné svatbě. 
Má sestřenice si brala kluka z Chile. Vdavky byly v červeno-modro-bílých barvách. Což jsou české národní barvy. A taky chilské národní barvy. Ale ne nijak dogmaticky. Sama autorka barevné koncepce, vzhledu celé veselky, oznámení, cedulek, programu a svědkyně nevěsty byla v zeleném. To mě pobavilo hned v úvodu. A smála jsem se ještě mnohokrát a asi tak sedmnáctkrát jsem se nechala dojmout až k slzám. 

Poprvé při příchodu nevěsty. Oba novomanželé jsou hodně mladí, veselí, nonkonformní. Když jsem ale uviděla sestřenici v champagne šatech šitých na míru ve stylu Velký Gatsby přicházející důstojným krokem zavěšenou do svého otce - ach! Na vlastní jsem slyšela, jak si všichni přítomní v duchu řekli: "Ta je krásná!" Pohled na pyšného ženicha. Formální zákonné řeči. Dvojmo. Česky a španělsky. Nejen jejich vzájemné souhlasy jim tlumočila exotická kubánská kráska. Ta byla s námi po celou dobu veselí a překládala všechny projevy, přednesy, děkovačky, pravidla her i soukromé hovory. Byla úžasná, a kdykoli to jen trochu šlo, dělala svou práci s intenzivní -  ale přiměřenou - dramatickou snahou. Po skončení obřadu si někteří třásli rukama, někteří se objímali, někteří líbali a někteří hosté oboje troje.

Podruhé mi řasenka tekla po nose při projevu matky nevěsty. Popisovala, jak se jim pár let nazpátek na prahu dveří objevil mladý muž se dvěma kufry. Přijel na pozvání sestřenice, která si několik měsíců před přijímačkami na španělštinu řekla, že by nebylo od věci prohodit poprvé v životě pár slov i s pravým Hispáncem. Zadala požadovaná kritéria konverzace na icq a vyhodilo ji to tohoto muže. Chvíli si psali a telefonovali, pak přijel. A teta si myslela, že jen na chvíli. I když dvě vlněná saka a dlouhé kalhoty ji v letních měsících trochu mátly. Asi intelektuál. Pohledný cizinec s kšticí Maxima Velčovského však zůstal, přes léto, do Vánoc, šest let. Našel si tu práci a se svou láskou se přestěhoval do Brna. Teta vzpomněla, jak musela tehdy opakovaně čelit dotazům rodiny a blízkých, zda se nebojí. Zda se nebojí nechat dceru s cizím člověkem. Jasně, lidé by to brali asi jinak, kdyby byl z Šenova u Ostravy, ale on je ze Santiaga de Chile. Ale teta se nebála. Věřila sestřenici. Věřila její úvaze a jejímu srdci.

Kapesník jsem si do nového psaníčka neuklízela ani při projevu matky ženicha. Děkovala. Za péči o syna. Za organizaci svatby. Za přijetí. Za starost. I za ten autobus. Naši jihoameričtí hosté se na svatbu sjížděli postupně, s mezistanicemi v Praze, Brně, Ostravě. Pochytat je všechny nebylo vůbec snadné. Závěrečný úsek cesty do Beskyd měli společně absolvovat v mikrobuse. Někde se však stala chyba a desítka stále se usmívajících přesoceánských hostí nakonec dorazila do Kunčic pod Ondřejníkem klasickou karosou. Těžko jim vybrat silnější kulturně-antropologický zážitek na úvod.

Pak se jedlo. Jednou lžící. Krájel dort. Patrový. Koukalo se na fotky promítané na plátně. Výborně vybrané, jak jsem slyšela pištění okolo: snad každý z hostů se na těch historických snímcích objevil. Dítě v zavinovačce. Pasení koníčků. Vánoce. První rok ve škole. Obdobné situace, stejné emoce, ač na dvou kontinentech, a i když pravda v trochu jiných kulisách. V (socialistickém) Československu žádné moře, pláže, písek, žádné mango a i palmu aby člověk u nás sakra pohledal. První společná cesta do Paříže, dovolené, kalby a priváty, tyhle fotky už měli čerství novomanželé tradiční.

Tradičně se navečer hráli taky svatební hry. Nevěstino koleno, ženichův zadní konec stehen, ubývající židle. Chilané ani v nejmenším netušili, o co tu půjde. Dlouhonohá tlumočnice seriózně překládala lidová pravidla, cizinci byli vřelí a hrr do všeho: navzdory věku, zdraví, konvencím nabízeli svá těla ke hře. Ohrané aktivity tak získali úplně jiný náboj. Jednotliví ženichovi strýcové pak opakovaně vyzývali vítěze k individuálním odvetám. No, a to si zkuste odmítnout šedivému indiánovi nabídku k tanci okolo jedné židle.

Rozbalovali se i dary. Nějak jsem asi chvíli nedávala pozor, ale najednou se děkování nad novým jídelním servisem (ten byl od nás) změnilo ve vlastivědný výklad tradic a zvyků Čechů. A nejen rodina ženicha v tu chvíli zírala na demonstrativní seřezání dobrovolné dívky. Ach, ty naše Velikonoce. A ty málo překvapené ještě dorazil ženich několika slokovým přednesem koledy. Kromě Hody, hody totiž umí česky jen další dvě věty "Proti gustu žádný dišputát." a "Kyšky lišky." Našli byste univerzálnější sdělení? Ta má sestřenice je ale geniální učitelka, že jo?!?
Snad abychom si napravili národní reputaci, tančili jsme - my Češi - jak o život na živou cimbálovou hudbu. To byl maratón. Rychle a zběsile. Na nekonečné songy, v stále obdobném rytmu. Teklo ze všech, ale nikdo se nechtěl nechat zahanbit. Štěstí že tlumočnice trsala taky, protože ta naše lidová slovesnost je někdy pěkně ... ehm ... taková přírodní.

Na svatbě byl i jeden slabší moment, nevěsta si totiž vůbec nepamatovala, že měla úplně stejnou svatební kytici jako před sto lety já (krémové kaly). Tsss, příště už ji nepozvu.

Někdo šel spát o půl noci, někdo v devět ráno. Těžko říct, kdy tahle svatba skončila. Pro mého švagra možná až v neděli navečer na pohotovosti. Dopoledne se mu totiž při výletě na Pustevny ne tak úplně podařilo po mužsku rozchodit zlomenou nohu. Aneb proč o půl šesté ráno neskákat salta na trampolíně.

Tak hodně štěstí, novomanželé!

A hodně lásky, B. a A.!

A ještě můj sváteční ohoz, zkouška doma v předsíni.
Kdyby vás to zajímalo.

Fungl nové psaní.

S tuze praktickým uškem.

Já barvu držela!
Bižu na krk jsem si vyrobila, z prstenu ve slevě a ze "šňůrky od špuntu do vany".

A tohle?
To je světem zatím světem neobjevená foto-pozice.
Neeeeeeee, jen jsem vám chtěla ukázat, jaké měly ty šaty úžasná záda.