Jedeme na dovču

Jako ne úplně dneska. 
Vlastně ani ne zrovna brzy.
Ale říkala jsem si, že už si s Kubínkem vyrobíme pár skladných hraček do kufru.

Jednoho sdosti pršavého odpoledne se mi totiž tuze zachtělo myslet na dálky a teplo a exotiku.
Vyndala jsem z šuplíku papírové loutky od Djeca a myslela si, že se společně zabavíme výrobou Špendlíkové Indie.
Jenže: než jsem vytáhla kartónové listy z obálky a pochopila, že mě v obchodě neošidili,
ale že je šest postav na třech listech,
už jsem ...

... slyšela, jak cinkají přiložené nýtky o podlahu.
Nedomalované obrázky synka zdaleka tak nezaujaly jako mini čalounické části, potřebné k složení loutek.

A než jsem ohnula svůj starý hřbet a sesbírala cvočky ze země,
stihl Kubka o úroveň výš polámat překližkové tyčky, na které se měly hotové loutky nalepit.

Prostě jak u blbých.
Máte-li stejně hrubozrnné dítě jako já, doporučuji papírové postavičky lepit raději na festovní špejle,
širokou izolepou.
Kotouč přinesené lepenky se taky záhy ukázal jako stokrát větší zábava než pohádka z údolí Gangy.

Ale nedala jsem se a Kubu k papírové kultuře nutila dál.
Divadelní pódium z krabice na nářadí,
hadí tanečnice na scénu
a to by bylo, aby na ženskou nezabral.

Chytl se až na veselé vyprávění o slonovi.
(Dále prosím omluvte sníženou kvalitu obrazu,
poutavě vyprávět,
pohybovat všemi údy 2D postaviček
a ještě správně ostřit - to jsem najednou nedala. Pardon.)

Ha, příběhem zaujat.

Ne však nadlouho.

Ale poradil si, pro něj typicky: vstoupil do děje.
Kubuš ex machina.

A to je konec.
Placaté hračky bereme do letadla. A izolepu zjevně taky.
Nazdárek
kašpárek.