Dneska jsou mu ...

Kubko, tak pusu a všecko nej!

Před rokem jsem tady psala, co by mu tehdy bylo bývalo dělalo největší radost. Napíšu to i teď - deset věcí, které ho těší. A udělám z toho tradici. Při každých narozeninách, deset bodů jeho čirého štěstí. Na památku.

Takže tedy stav k 28. dubnu 2013, Kubínek diktuje:

1. Vstavando grando rozhodně brzo, nedbám zatemňovacích rolet, posunutého času ani unavených stárnoucích rodičů. MAMA, TATA, TATA, MAMA křičím z postýlky, nahlas a opakovaně. Nejlépe v šest nula nula zulu, výjimečně v šest deset.

2. Snídaně, obědy, večeře sám, sám, sám: Ne-sa-hej-te mi na tu lžičku, rodičové!

3. Má strava se však neomezuje jen na pravidelné porce u stolu, špajskový šuplík prosím vůbec nezavírat či lépe po bytě mi v plastových miskách rozmístit tu burizony, tu musli, tu piškoty. Za nejvíc bodů si pak cením pojídání na vínovém koberci v obýváků - když drobit, tak na kontrastním podkladu s vysokým chlupem, že ano?!?

4. Cizí mimi-vrstevníky domů moc netahat, zbytečně mi sahají na mé hračky, na mé věci, na mou maminku. Obecně s dalšími lidskými mláďaty mám trochu potíž, ona totíž mají zásadně ty předměty, po kterých toužím. Dobře, přiznávám, někdy mi mamka obratem vyjedná jejich zapůjčení, ale pak to zas musím vracet. Někdy ale negociace nedopadne úspěšně. A někdy - považte - mi i jiné děti vyrvou z ruky mou věc. Na chlapce, co mě tuhle praštil kvůli autu na Letné po hlavě se snažím raději zapomenout úplně.

5. Baví mě vlaky, zvenku! Čtyřhodinová jízda k babičce vlakem byla zábavná jen při zastávkách v nádražích a těch je ve žlutácích šlachovitě málo. Za to hřiště u železničního mostu, to je ráj na zemi! Umím i počítat vagóny - tedy: ukazuju na ně prstem a říkám roztodivné slabiky a poslední slovní spojení vždycky zakřičím. Jako že radost z předlouhé vlakové soupravy fičící až do Norimberka.

6. Krom železniční dopravy preferují i automobilovou. Už umím zapnout blikry, výstražný trojúhelník, klakson, sklopit si stínítko, točit zamknutým volantem a otevřít si dveře zevnitř, takže vůbec nechápu, proč mě vlastně naši nenechají to auto opravdu řídit.

7. Mou nejoblíbenější knihou je O veselé mašince a katalog SIKU, mou neoblíbenější pohádkou na youtube je jak Káťa s Škubánek sestrojili kočičí auto. Našim se ta pohádka původně moc líbila, smáli se, ale nemají výdrž - při pětistém promítání odpadli a to prý kdysi jezdívali na filmové festivaly a dali i čtyři filmy denně. Navíc máma je trochu nešťastná, že jsem se nejvíc vzhlídl v tom ironickém nepřejícím kocourovi. 

8. Rád maluju, temperami především. Nejdřív mě k tomu maminka trochu znásilňovala, ale teď už tvořím sám a nadšeně. Tuhle jsem si fixami během odpoledního klidu vylepšil ten bílý repasovaný noční stolek z antiku, co znáte z mého pokojíčku. Nicméně máma smíchala cif s jejími slzami a abstraktní obraz je pryč,  vydrhla ho - nechápu. Stejně jako nerozumím tomu, proč když přinesu štětce s touhou tvořit v očích, když jsme všichni na odchodu obutí ve dveřích, máma obrací očí v sloup, taťka se jí směje a oba mě pak hladí a pusinkují.

9. V postýlce spím s medvědem z Ikey: hnědým, chlupatým, měkkým. Je to můj jedinečný mazlíček, takže mě onehdá DOST zmátlo, když jsem jich na zličínské pobočce viděl mraky. Vůbec mi vcelku uniká fenomén duplicity. Jak to že každý Passat v Praze není naše auto? Když už mi tohle někdo bude schopen vysvětlit?!?

10. A ještě mám rád červenou řepu a červenou čočku a červená auta a růžová auta a lízátka všech barev. A když jsem u babičky. A když k nám přijedete teta. A když se něco děje. A když se ostatní smějou. A když jdeme s našima všichni tři za ruce. Prostě když jsme všichni tři spolu.

Před 730 a 365 dny.