Sama

Změnilo se tisíc a jedna věc - od doby, kdy Kuba přišel na svět. Co se týká například mých postojů a názorů na mateřství, některé se úplně obrátily naruby. Třeba: jako bezdětná jsem měla skálopevně za to, že nikdy a nikomu nebudu posílat novoroční přání s fotkou svého potomka. Dostávala jsem takových kartiček vždy dost a vždy jsem na ně hledala s malinko zdviženým obočím: ona hranice mezi sladkou roztomilostí a čirým nevkusem mi přišla tu a tam překročena. A vidíte to, Kubušáka na péefku jsem strkala pod nos i vám, mým virtuálním blízkým. Loni i předloni, jen pro úplnost.

Z něčeho jsem ale (snad) neuhnula: furt si myslím, že na děti se nemá šišlat ani mluvit slovy, v nichž se jen za sebou opakují dvě stejné slabiky; mám za to, že i matka na hřišti/v herně/zkrátka mezi lidmi by se měla líčit (je-li jí kolem třiceti a spí méně, než si tělo žádá = čili každá!); že rejoice kalhoty patří na hory; že to věčné srovnávání (se) je vskutku k ničemu a že i děti rozumí vtipu. Co mě ale vůbec nenapadlo, že se u mě s porodem změní, je postoj k samotě. Já jsem teď tak ráda sama, i na veřejných místech! Dříve jsem měla za to, že lidi, co sedí sami v kavárně. jsou divní. Ti, co jdou sami do kina, si zasluhují můj soucit – chudáci, nemají, kdo by je doprovodil. Ti, co jsou sami na kole/bruslích/v bazénu, jsou přehnaní sportovní nadšenci, s asociálními prvky osobnosti. Taková já jsem (byla) kráva. By mě ve snu nenapadlo, že jim třeba jen někdo hlídá doma dítě a oni si užívají tu lehkost bytí bez vánočky v náručí, bez předškoláka věčně zavěšeného na stehně či bez rozumbrady nepřetržitě verbálně uchopujícího tento svět.

Jak já si teď jdu s radostí sama zaplavat, zatímco je manžel v sauně, klidně sama sedím v hotelovém baru (a nijak mě neznervózňují různé pohledy různých mužů ani ostře chladné pohledy žen) nebo nově sama lyžuju. Po dvou letech – bez břicha a miminka zavěšeného u prsu – jsem se zas postavila na své carvingy a svištěla dole, hore. Je fajn, když jste na svahu s někým, posrandujete, dáte si společně grog, požducháte se u vleku, to jo. Mě tenhle týden ale až překvapilo, jak jsem si sobecky užívala, že na svahu na nikoho nečekám, na nikoho neberu ohled, neptám se na jeho pocity, hlad či čůrání. Jen já. Mé myšlenky, mé úvahy, moje plány, moje rozhodnutí, moje žízeň. Výborná věc, ta dočasná dobrovolná samota. Kéž by mi tenhle můj nový životní poznatek pomohl ubrat i z dalších soudů, která tak snadno a rychle furt dělám o lidech kolem. Snad mi půjde příkře nehodnotit okolní delší dobu, než co mě budou bolet z lyžování mé slabé nožky. Hezký víkend přeju!

I vyfotila jsem - sama sebe si.