Retrospektiva Karla Malicha

Ta výstava je jiná.

Na zemi měkký koberec.

Objekty visí na niti.

A odkudsi promlouvá Jiří Lábus.

On je totiž Karel Malich jiný člověk. Vidí a dokáže zachytit světlo. Zhmotnit svět. Jemně. Lehce. Vidí a ztvárňuje dráhy energie - formou jedinečných drátěných plastik (rád pracuje s čistýma rukama a v tichu, proto žádná hlína, žádné letování plechu). (Jen) subtilní linka. V tom je novátor. Přijměte pozvání a zkuste poznávat jeho svět. Na výstavě zvedejte hlavu vzhůru k objektům, klekejte si na kolena k popiskům a sledujte v Jízdárně Pražského hradu jeho černobílé geometrické instalace zobrazující nebeské konstelace, přírodní děje nebo pohledy do vlastního těla. Vstup a konec výstavy jsou dost odlišné. Pro zjednodušení: tma versus světlo. Přistoupíte-li na hru autorů koncepce výstavy, můžete z nevědomí projít cestou až k Lidsko-kosmické souloži - k dílu, do něhož Malich promítl veškerý svůj úžas nad zázrakem života.

Odlehčit - když už ne hlavě, tak aspoň tělu - můžete pak na balkóně, v pohodlném sedáku. Expozice zde je naopak hodně barevná. Divoce. Jasnými barvami, které zahřejí. Malich v rozhovoru v katalogu k výstavě říká, že mu tempery smrdí, tak proto ty pastely, a ještě kvaše a kresby úhlem.

Ta výstava je krásná.
Trvá do května.
A já už se teď těším, až se na ni půjdu podívat znovu.

Černý začátek.

Tuto instalaci Kuba nazval kachnou, čímž mě na úvod naprosto šokoval a navždy přesvědčil, že tahat děcka na výstavy
má smysl.

Koukat a číst, číst a koukat, nutno. Bílý konec.

Instalace ve výšce, názvy děl u nohou.

Muž se pokouší vysvětlit synovi, že se jedná o geometrickou abstrakci, nikoli patrovou garáž ...

... a tak si Kuba s autem zajezdil aspoň na klimatizaci .

Kubínek relaxuje v patře a hledá, hledá, kde sedí ten pán, co čte Malichovy básně.

Po: zničení, oba. Já nejspokojenější.
V tašce - do které by se vešel i Kuba - velkoformátový katalog k výstavě, retro leporelo a minimalistická placka.
Prostě nedělní odpoledne podle mého gusta.