Za dlouhých zimních večerů

... hrajeme si s Kubou s plastelínou/modelínou Play-Doh. Na nutné pomůcky - ušila jsem košík. Postup a vtipné barevné variance najdete tady.

Kulatý tvar se mi líbil, ale při prvním šití jsem se bála, a tak všechno stehovala. Ale povedlo se. Jen - rozměry jsem možná trošku přešvihla. Pro představu: šila jsem z obdélníku padesát na dvacet pět a mám košík patnáct na patnáct centimetrů. Na psací potřeby je to moc.

Vnější látka je vyztužená ronarfixem, hezky drží tvar i s dřevěnými věcmi uvnitř.

Nejoblíbenější Kubův odstín plastelíny - pink!

Keramická očka má zapůjčena ode mě, za dobré chování ... :o),
ostatní je z dětské sady na pečení.

Látka je z nově objevené prodejny zbytků látek na Letné,
líbila se mi na ní podkladová šedo/modrá barva nebarva a mráčky, pes mi přišel trochu zhulený,
ale byla za hubičku, tak ji mám. Navíc je taková festovní - pevné plátno.
Látka s hvězdičkami stejně tak, až na toho psa.

Talíř s krajkou

Koukám se, koukám. Na vaše blogy. Co šijete, jak to šijete. Látky, fígle, pomůcky. Šmíruju všecko.  Nebo chcete-li elegantně: inspirujete mě! Před časem jsem u jeve viděla, že má talíř na zbytky - rozuměj na malé nepořádky, co vznikají při šití a k ničemu už asi nikdy nebudou. Neválejí se tak po stole, po zemi, v klíně. Geniální nápad! 

Už mám svůj. Z volné ruky, bílá hlína. Na opravdický talíř se dá celofán, pak plát hlíny a na to krajka. Krajku zatlačit, pořádně. Nechat uschnout, krajku odebrat a vypálit. Naglazovat bílou glazurou a následně přejet hrubým suchým štětcem, aby prášek glazury zůstal jen v hlubokých místech. Opět vypálit a hotovo - dvacet, máte talíř.

V pozadí taštička od Jany - pro mě magická věc,
mám ji vystavenou u šicího stroje
a cítím se asi jako by mi bylo pět, rozhodla jsem se hrát hokej a Jarda Jágrů mi dal svou nejlepší hokejku 
nebo tak něco ... :o).

Na safari

V papírnictví jsem objevila šablonu, za dvacku - Safari. A hned jsme měli doma s Kubou workshop. Lze praktikovat, i s dítětem, co má nudli u nosu a z řady aktivit je tak vyautováno.

Co budete potřebovat:

časopisy

tužku

nůžky

lepidlo

barevné papíry

a děcko (ale není nezbytně nutné).

Pomůcky vzorně připravené.

A jde se na to: nejdříve obkreslit zvíře
(nejlépe na nějaký pěkně vzorovaný papír - tenhle pokyn Kuba ignoroval).

Tužka nebo vařečka ... who cares?!?

Zvíře vystřihnout.

A nalepit - taktéž velmi dynamická část tvorby
(minimálně v synově provedení).

Šlo nám to hezky, pak se ale Kubínek mrkl na hodiny, jestli už to tvoření jako netrvá moc dlouho ...

... a zdrhl pryč. Já si to mohla v klidu dostříhat a dolepit ... sama.

Safari - hezky česky!

A na závěr naše veledílo - "vyšperkovaná" zvířena,
vystaveno na obdiv.

S sebou

Na cesty.

Děsně se mi líbily tyhle a tyhle tašky, až jsem si jednu - ne nepodobnou - sama ušila. Látky koupila v sobotu dopoledne a po večeři zasedla ke stroji. Použila jsem střih na košíčky, trochu prodloužila šířku a přišila zip. Tedy - večer vše krásně ušila, nadšená, jak látky k sobě sedly a ráno zase vše - do posledního stehu -  vypárala a ušila znovu. Koho už nebaví číst má opakovaná líčení párácích árií, nechť prosím přeskočí následující odstavec.

Na úvod jsem se hluboce zamyslela, jak všít zip pěkně mezi vnější a vnitřní látku. Šití zipů je pro mě vždycky IQ test, pro samý dým nejde u nás v ložnici vidět na krok, jak se mi při přemýšlení kouří z hlavy. Nakonec jsem to nějak vymyslela a obě strany zipu měla přenádherně všité, radost pohledět - řeknu vám. Když jsem pak ale sešila látku napůl, abych měla kapsu, které pak přešiju a ustřihnu rohy a mám košík, zjistila jsem, že tyhle košíčky se přece šijí zvlášť vnitřní a zvlášť vnější látka, takže sešité švy šly dost hnusně vidět a celé to bylo hnusné, a tak jsem si dala panáka a šla spát, vždyť už bylo zítra. Konec už znáte. A proč vám to tu tak ne úplně jasně popisuju? Jednak je to pravda. Jednak protože nikdy nic není - jak říká můj taťka - "Hup na krávu a už je tele", a pak: mně se tohle na šití vlastně moc líbí. Že jde všechno vrátit zpět (samozřejmě střihlá látka je střihlá látka), ale špatné ušití se holt vypárá a můžu to zkusit nanovo, jestli to nevyjde pěkně třeba tentokrát ... :o).

Abych byla upřímná, jsem do téhle etuje teď úplně zamilovaná. Beru ji s sebou všude (zrovna jsem spolu na horách) a dávám si do ní takové ty veledůležité drobnosti, které - mimo domov - nikdy nevím, kam si dát, abych je hned našla: nabíječku, sluchátka, hodinky, krém na ruce, šnupltychl apod.

Těžko popsatelný tvar, ale funkční.

Kovový zip - oblíbený prvek,
ale s velkým respektem - nemusím na něm jehlu zlomit vždycky, že?!?

Vyšívaná džínovina - věděli jste, že něco takového existuje?
Ale jemňoučká, šila se krásně.

Vnitřní látka je kouzelná,
vždy když na mě jde chandra, běžím se na ní podívat a hned je mi líp.
Moře ... ?

S sebou aneb Rosička na výletě.

Veselé leháro na víkend

A při pátku, zase/jen - polštář.
Tentokrát v národních barvách. Když máme dnes to druhé kolo ...

Na okně Město, o které jsem napsala Ježíškovi, pro Kubu (mrkám na vás pravým okem ...)

Puntíkatá látka je od Mráze na Letné.

Takže ...

Těšily jste se?

A je to tu!

Lehoučký návod prosím zde. Vnější látku jsem opět vyztužila sakonem, plus všila tlustý vatelín. Vnitřní látka je kazový zbytek za pět peněz. Zip jsem vybrala schválně masivní, aby fungoval jako závaží na přehazovačce. Látku jsem na šířku střihla o čtyři centimetry víc, než je notebooku, aby se tam vešel i další ekvipment. Obal je díky vatelínu takový polštářek, ochrannou funkci tedy plní a zkoušela jsem - dá se použít i jako taška - knížku,  sešit, bonboniéru ... :o)

A jen co zjistím, kde se kupuje koženka, spíchnu si na jaro ještě jednu, ofiko kabelku - žlutou! Taky se mi líbila nejvíc - jako vám.

Avers.

A revers.
(Nebo naopak, jak se vám líbí ...)

Vnitřní látka - šedé proužky a srdce.

Šedé puntíky - Látky Mráz.
(Add knížka: kdybych neznala autora a měla ho přečtení knížky hádat, Mawera bych nepoznala,
ale v mé současné lednové nenáladě - není nic lepšího, než před spaním vpadnout do románu
a aspoň na hodinku žít život někoho jiného. Skvělá vintage francouzská atmosféra.)

Růžovka - Galanterie Palladium.

Tak - já jsem ready
a můžu vyrazit ...:o)
(Papelote diář 2013)

Napadlo mě

... ušít si i obal na notebook. Ne že bych s ním někam výrazně chodila. Spíš jsem myslela nějaké pouzdro - na něj, myš a kabel, co si hodím do cestovní tašky.

Něco v tomhle stylu ...

A výsledek? Mou tašku s přehazovačkou vidíte zítra!

Keep smiling

Ušila jsem Kubovi polštář. A nažehlila na něj jednu ze dvou fotek, které máme z doby, kdy se smál jen ve spánku. Mléčné sny. Abyste tomu rozuměli i vy, co jsou vaše miminečka ještě na houbách: vyfotit dítě, jak se během spaní usmívá, to je jen náhoda. Takový kratinký záškub mimických svalů. Ale radost z obrázku pak veliká. A nafurt.

Fotku jsem vytiskla na fotopapír, co se loni na jaře prodával v Tchibu. Když jsem polštář šila, měla jsem pěkný flash-back a s látkou zacházela opatrně a jemně - jako s miminkem. Blázen!

Polštář jsem zamýšlela k dennímu válení se na válendě, až jednou bude. Zatím je z něj hračka. Kuba se s ním mazlí, líbá, pere ...

První tisk byl - samozřejmě - na opačnou stranu fotopapíru.
(Na druhém fotolistu pak vyjel výpis z faxu za poslední měsíc! Tiskla jsem u muže v práci.
Teď mě ale mrzí, že jsem ho zuřivě mrskla do koše, možná se z něj mohlo ještě něco vtipného vytvořit.)

Kubušák tentokrát při focení odmítal jakkoli spolupracovat a místo předvádění se s polštářem si dlouze a ukázkově hrál s magnetickým divadlem - tak jako nikdy.

Následoval parakotoul s medvědem.

Ale na závěr se mu miminka v posteli zželelo a šel mu dát napít ... kafe z benzínky ...

A ještě: sranda na mateřské ...

František Kupka: Cesta k Amorfě

Na abstraktní umění někteří hledí a neví. Někteří jsou okouzlení. Jiní se zklidní. Někteří nemůžou popadnout dech. A někteří nevěří, že je to vážně umění.

Výstava Františka Kupky v Salmovském paláci je unikátní. I neškolenému oku ukáže cestu od realismu k abstrakci. Místnost po místnosti, Salón po Salónu, projdete od obrazu Knihomol až k dílu nejslavnějšímu, nazvanému Dvojbarevná fuga - Amorfa. Uvidíte barvy.  Pak jiné barvy. A zjistíte, že na vás - na diváka, působí úplně odlišně. Uvidíte plány vertikální a diagonální, příběhy energické a mechanické, přímočaré i kruhové.

Cítíte-li k nefigurální malbě nedůvěru, zkusím vás nalákat na pana Kupku osobně. Nechali jste školy, co vás nebavila? Věříte v síly mezi nebem a zemí? Máte smysl pro humor? Na Montmartru v Paříži je vám fajn? Měli jste více životních lásek? Blond i tmavý vlas? Štve vás někdy společnost? A potřebujete-li si srovnat hlavu, prcháte pryč od lidí? Tak to byste si spolu rozuměli!

Od okamžiku, kdy Kupka svou Amforou způsobil na Podzimním salónu skandál, uplyne letos sto let. Dort a svíčky netřeba, ale výlet do Prahy, na Hrad ... tomu říkám důstojná to oslava. Srdečně vás zvu!

Mimo pondělí od desíti do šesti. Středa a sobota až do osmi. Z vlastni opakované zkušenosti doporučuju volit obecně méně exponované časy. Počet návštěvníků se reguluje, takže - je-li plno - klíďo vás nechají stát přede dveřmi.

Národní galerie už tradičně připravila pro milovníky umění i extra show, mrkněte, zda vás něco osloví (nebo jestli vás doma pustí).

A ještě kávové doporučení. Když si dáte kafe v samotné kavárně v Salmovském paláci, tak vám ze stovky zbude už jen leda tak na pohled. Za fair-tradeovým kafem, originálním porcelánem, normálním cenami a atmosférou Kampy raději seběhněte Nerudovkou dolů do café Kafíčko. 

Ještě kousek z malířova dopisu svému příteli J. S. Macharovi (1905): "Míním, že není třeba malovat, kopírovat stromy, když cestou do výstavy lidé vidí lepší ve skutečnosti. Maluji ano, ale jen pojetí, chceš-li synthese, akordy a podobné." Ať jste natěšeni ... :o)

Men only

Výstava angličáků.

V Uměleckoprůmyslovém museu.

Víc nemám, co bych řekla ... auta - auta - auta, malá.

Konečně výstava plně podle Kubínkova gusta!

Prohlídka s výkladem!

Bavili se velice a já litovala, že si nevzala knížku - jsem si mohla hoďku zcela nerušeně číst.

A ještě foto - speciálně pro mužovy fanynky.