Co by kdyby

Dneska trochu jinak, žádné naše domácí foto, ale snad se i tak pobavíte. Ráda bych vám ukázala věci, které jsem chtěla Kubovi do pokojíku dát, ale z různým důvodů z toho sešlo.

Svítilo Fly.
Designová ikona. Minimalistické a hravé. Děsně se mi líbí, a vždy když pod ním sedím u kamarádky v kuchyni, slintám obdivem, naštěstí v daném kontextu to není až zas tak trapné.
Jenže - není zrovna nejmenší a Kubův mini-životní prostor by pro něj nebyl důstojným místem.
Třeba jinde nebo jindy.
Tady můžete omrknout všechny jeho barevné varianty.

Úložné boxy. Vše o jejich genialitě se dočtete tu.
Když jsem se poprvé viděla na veletrhu, okamžitě jsem je chtěla. Pro mě absolutní vintage hvězda.
Kamarádka po mém boku však prohlásila, že by si tři papírové krabice nekoupila ani za pětistovku, natož za nabízenou cenu.
Pravda, jsou drahé jak prase. A abych si je skutečně koupila, to by mi ten člověk - co mi napsal, že se mu líbí mé fotky na blogu, že je koupí, já mu je poslala v plném rozlišení a on fakt peníze na můj účet - musel psát každý den.
A on zatím napsal jen jednou ...

U tohohle metru mě nadchla možnost na něj psát křídou různé důležitosti. Plus samozřejmě ten slon.
Jenže prodává se jen červený a to bych - jako vizuální puntičkář - ve žluto-zeleno-modrém pokoji prostě nepřežila.

Zase chobotnatec. Odmítnut ze stejného důvodu jako krabičky.
Ale tady najdete návod na jeho výrobu.
Chystám se ho stvořit sama z keramické hlíny, měřítko bude výrazně menší, funkce taky odlišná -
viděla bych to tak na zarážku na knížky nebo těžítko na stůl;
Eames hacker!

Vtipná látka, při osobním setkání k pomazlení,
cena = opět oči v sloup,
a půl metrů vám neprodají, přitom takové to mohly být krásné polštáře!

A nakonec náš smělý plán do budoucna:
až Kubánek přestane ve spánku tančit roztodivné kreace a nastane čas opravdické postele, viděla bych to takhle nějak.
Obrázek jsem našla na Pinterestu (kterému jsem mimochodem dost podlehla),
jen u nás bude - bohužel - spodní patro ke spaní,
rozuměj ke spaní lidí, nikoli mašinek, aby nedošlo k mejlce.

Toť vše. Příště mikulášská nadílka a vězte - bude se to hýbat!

Theodor Pištěk: Ecce Homo

Už jsem tam byla třikrát. Poprvé jsem ji proběhla s Kubou v rámci výtvarné herny pro děti, podruhé sama - pěkně na podpatku, a včera zase, opět s programem pro pidi-lidi. A teď o výstavě napíšu konečně vám. Je retrospektivní, velkorysá, vcelku baby-friendly, leč trochu pro fajnšmekry.

Na úvod expozice nabízí divákům instalaci Kde budu žít příště. Zajímavé bludiště. S nakloněnou rovinou a zrcadly na podlaze i stropě. Ty zmatou nejenom děti, i když pozorovat právě je při samostudii tohoto fyzikálního jevu je vskutku velký zážitek.

Trojjediný ...

Fotoateliér v bezprostřední blízkosti první instalace pak osloví nejen malé hosty. Co se děje uvnitř, neprozradím, zkazila bych vám překvápko.

Třetí - výrazně prostorově náročný - objekt - je ukázkou Pištěkovy tvorby (nejen) v Barrandovských ateliérech, jako kostýmního výtvarníka. Žádný systém, žádné popisky, jen jedna velká hromada - šaty, šaty, šaty. Vtipné a pozornost přitahující. Něco z Popelky, Postřižin či Amadea si v kupě račte najít sami.

Poté přijdou na řadu jeho - v českém prostředí tak výjimečné - fotorealistické obrazy. Středový prostor výstavní haly pak opanují modely motorů a chladičů a samotná formule, zpola zabalená, zpola odhalená, nablýskaná, luxusní. Víme všichni: rychlá auta - Pištěkův koníček, vášeň, inspirace. Poslední třetina výstavy je věnována jeho dvojrozměrným objektům ne nepodobným divadelním kulisám.

Mezi více než stovkou maleb najdete také jeho barevné geometrické abstrakce z šedesátých let. Zjednodušené na minimum. Prostory bez děje. 
Pro mě tahle výstava není zlomová, ani jedinečná, slzy do učí vhánějící či ani způsob mého vnímaní světa měnící. Upřímně - víc mě pan Pištěk pobavil svým rozhovor pro páteční Lidovky než svou výstavou, ale vy to třeba budete mít jinak. Užijte si to!

Pátek, týdenní příloha LN, 21.9.2012

Ještě ukázka z včerejší herny po děti do tří let.

Kdo si rád hrajete, vezměte své děti a vyrazte na Pištěka v lednu - na výtvarnou hernu V roli kostyméra.

Neeeee, nebojte - nezapomněla jsem na závěrečný tip na občerstvovnu - kavárna kina BioOko, jen pár kroků ulicí Heřmanova, pěkně nahoru na Letnou (mapku nekreslím, tentokrát to zvládnete sami). Tradiční nápoje, tradiční dorty a dost netradiční dětský koutek, vše ušito - měkké, milé, zábavné.

Ofiko fotky najdete tady.

Woody, Alfred a Charlie, látkoví, s magnety, so cute!

Pravda největší!

I need coffee

Měla jsem hezký den a chtěla jsem ho mít ještě hezčí. Napadlo mě si vzít kafe to-go s sebou do knihovny, kam si chodíme s Kubou hrát. Podnik zvenčí šmíruju už od léta. Přijde mi krásný, takový newyorský. Uvnitř býval vždy prázdný. Trochu jsem se o něj bála, ale ode dneška už ne! Takoví šikovní lidé se neztratí.

Neměli bezkofeinovou kávu, a tak mi uvařili(y) ten nejlepší/nejsilnější zázvorový čaj pod sluncem! A protože jim došla víčka na velké kelímky, daly mi ho do keramického hrnku, přece jen baletit s kočárkem a horkým čajem v plastu po ulici ... Mug mi zapůjčily do knihovny přes cestu. Jsou akční. A i interiér mají úžasný - prosto, voňavo, teplo.

Na Moráni 7.

Na plavání v retro barvách

Ušila jsem i pro Kubu. Vnější látka měla úspěch už v obchodě - viz jeho frenetické výkřiky "au-ŤO, au-ŤO!". Dovnitř jsme dala vikslajvant, aby se do tašky mohl vylít šampon, fiknout mokré plavky apod. Na zip  jsem uvázala malou krásu, ale ta tuším vydrží jen chvíli, tak pět minut pod stromečkem, znám ho.

Teď schováno hluboko ve skříni.

V reálném světě se mě na to všichni ptají, možná to bude zajímat i vás, mé e-přátelé:
vnější látku u tašek a košíků vždycky zpevňuji ronarfixem, se nažehlí a božsky drží tvar
(neeee, to jsem nevymyslela já, to my poradili v krámě :o)).

Oranžový ubrus při šití pěkně klouzal, dost jsem myslela na krásnou Julii R. a její legendární hlášku o šnecích ...

Ready-steady-go!

Z lásky

Příští týden mají Kubovi prarodiče narozeniny. Dárek pro ně máme sic jen jeden, za to ve velké krabici. Čili výzva pro efektní balící papír. A tak jsme razítkovali. Teda ...

Kubuš udělal pár obtisků,

pak ho to přestalo bavit,

a tak olízl razítkovací polštářek

a proměnil se rázem v malého modrého Avatarka.

Zbytek jsem si orazila důležitě sama

a Mistr se laskavě navrátil až na závěrečné foto.

Dneska nic moc

Ale výsledná každodenní radost u nás doma veliká. Vyrobila jsem Kubovi na stěnu metr. 

S-lepička, nůžky, pravítko, tužka. Od soboty na jeho žádost přeměřujeme dvakrát denně ...

Pro potřeby fotografie jsme použili stupátko,
metr končí na sto deseti, v případě nutnosti dokreslím zbytek,
uvidíme, zda budeme v tu dobu "stále v džungli".

Jakpak asi zněla otázka ... ?!?

Matko, promiň, musím běžet, na vedlejší kolej mi přijel mezistátní rychlík.
(Aneb ze života s vlakovým maniakem.)

Začala jsem originální porodní délkou, ...

... a pokračovala zápisem výšky v roce a půl,
řekněme - plus mínus autobus - v době, kdy se nastěhoval do vlastního pokoje.
Při mimořádných životních jubileích chci pokračovat zápisy nalevo,
měli jste to taky tak jako děcka doma? My u futer v kuchyni.

Nad hlavu žirafy jsem ještě pro legraci nalepila mou a mužovu vojenskou míru.
(Ano, odhadujete správně, dva metry ...
Takže jestli můj blog čte nějaká roztomilá dívenka, která si stále ještě vybírá svého životního partnera,
ber, kočičko, toho menšího,
nebudeš pak jednou muset rodit čtyřkilové mega-dítě :o).)

Příště čekejte dosti zvláštní příspěvek - bude se jmenovat Co by, kdyby.

Birds, birds, birds

Pro švagrovou, chůvu a kolegyni z písku.

Šiju ze starých závěsů ... ptáčků a metrů stále moc.

Tentokrát jsem při šití poprvé zlomila jehlu a odnesla si do života další krejčovskou radu - "Jehlu egem nepřetlačíš". V prvním mžiku jsem si myslela, že je konec světa, co teď?!? Pak jsem ale zavolala na help desk (Mamiiiiiiiiiiiiiiii, ...) a zjistila, že novou jehlu lze zakoupit a našroubovat zpátky. Za čtyřicet čtyři korun, můj život dostal zase smysl!

Dobré pondělní ráno!

Pospolu

Synovi je teprve rok a půl a my už tam byli třikrát. V Národním technickém muzeu. Je vcelku nově otevřeno, a tak po něm touží nejeden náš moravský příbuzný, stejně jako můj muž, kterému se zdají auta, vlaky, letadla jako bezva nápad na neděli. Já tam trpím. Vysoké kozačky, šátek kol krku - dámička, schválně vypadám jak pěst na oko. Tentokrát jsem sice při vstupu do expozice Doprava zajásala nad novou voskovou figurínou, která se mi zazdála téměř dokonalá ve svém provedení. Leč - to nebyla panna, ale Saskia Burešová, natáčející pravděpodobně další díl Kalendária.

Jediné, co mě tam na vršku - na Letné - baví, je sekce Tiskařství. Byla by mě bavila i architektura, ale ta je tak nudně pojatá, že by tam jeden usnul, i po pravém italské ristrettu. Ale zpátky k tisku. Za rovnou stovku jsem si minulý týden poprvé zakoupila nálepku opravňující zde fotit, lípla si ji na prso a šla in. V první patře je krásně, industriální atmosféra a vždycky výrazně méně lidí než dole u přepravních strojů a modelů. A komu by bylo málo se tady koukat a číst ochytřovací texty, pro něj jsou připraveny i zdroje pro vjemy čichové. V zadní části si můžete (podle mě) přivonět k několika hadicím a ucítit různé vůně tiskařských barev. Já mám tohle ráda - tiskařské lisy (mám z výtvarky výrazně akční vzpomínky na tvorbu linorytů), štočky, šuplíky. Prsty od barvy, zástěra, spolupráce s druhým a okamžitý výsledek. Dost si to romantizuji, ale představuji tiskařinu jako si takový příjemný mix manuální a intelektuální práce.

Z expozice:

Je teď něco víc trendy v interiérech než žebř? Tenhle je původní a krásný!
Jinak ty kachličky i umyvadlo byly totálně ekl, vskutku autentické.

Atmosféru tiskařské dílny nasajete bleskurychle.
A jste-li milovník industriálu, budete si lebedit. Třeba jen ty lampy ...

Origoš nábytky.

I tuhle šuplandii bych domů děsně "potřebovala" ...

Před měsícem otevřelo muzeum ve stejném patře, naproti, ještě novou expozici Technika v domácnosti. Podobnou výstavku jsem viděla před lety ve Washingtonu a myslím, že i ta naše se povedla. Někdo si zavzpomíná, někdo se zasměje. Dotýkati se dovoleno jest, takže i náš Kuba byl exponáty osloven, svým způsobem ...

Úplně jako u mé tety Jaroslavy doma.

Sifon a remoska forever.

Vypadá to jako zaujetí pro současný design Tescomy,
ve skutečnosti ale Kubínek poznal známou misku a lituje, že je prázdná.

Ani v retro plastové ošatce nebylo ani kousíčku chleba ...

Kafe i skutečný oběd si můžete dát dole v kavárně, obsluhu sice svou přítomností vyloženě nenadchnete, ale interiér je to veselý, včetně dětského stolečku. Celý objekt je bezbariérový, počet parkovacích míst pro návštěvníky zdarma je omezen, ale za peníze se dá dneska všechno!

A zatímco si mé mužstvo nekonečně dlouho hrálo se stavebnicí Merkur ve druhém patře, koupila jsem si - už z naprosté nudy - za dvacku pracovní listy pro děti. Vím, že jsem stará koza, ale moc mě neoslovily. Jejich pointa spočívá v tom, že máte lítat po muzeu, všímat si detailů a zaškrtávat a b c; žádný prostor pro vlastní invenci, fantazií, nápad, tvorbu. Takové školometské. Aspoň že si doma můžete slepit model auta. Hurá.

Takový stereotypní obrázek ... :o(

Takže - čeká-li vás o víkendu nějaká podobná společná rodinná skopičina, pěkně si to žijte!

A půjde-li rovnou do NTM, nezapomeňte se kouknout z jejich čtvrtého patra na podzimní Prahu - za ten výhled dávám muzeum  pět hvězdiček!