Stránky

středa 3. října 2012

Stanislav Kolíbal: Jiný svět

Vystoupím z tramvaje na Pražském hradě a nevěřím vlastním očím - jdu se podívat na Kolíbala a málem kočárkem přejedu nohu Janu Koblasovi. Jeho vtipnou výstavu jsem na stejném místě navštívila letos v červnu, neskutečné! Nesl si puget, se svou ženou po boku, prý byli dnes u Klause, říkala paní pokladní. Stejná paní, co obdivovala Kubovu sebevědomou chůzi a která mi ho vzápětí doporučila přikurtovat do kočáru velmi pevně, ano ano - setkání sedmnáctiměsiční motorové myši se sádrovými plastikami by nemuselo dopadnout vůbec dobře. Jenže, náš Kubínek si už umí říct, že chce běhat po vlastních a přeslechla-li bych náhodou některou z jeho slabik, umí své nebohé ručičky natahovat vzhůru tak expresivně, že by jej ve vozítku nenechal sedět ani Herodes. Dnes bych vás ráda pozvala na výstavu Stanislava Kolíbala, ale asi jsem to tentokrát přehnala. Syna s sebou tahám vždy a všude takřka od jeho narození, ale jeho současná hyper-mobilita se zdá (doufejme že dočasně) výrazně nekompatibilní s mou vášní pro výtvarné umění. Napíšu vám tedy, co jsem viděla, ale pardon - vše mám takové trošku mázlé ... pohybovala jsem se výstavním prostorem totiž poněkud rychleji.
Ač v tradičně obrovském prostoru, Kolíbal si v Jízdárně sám sobě si udělal jemně intimní výstavu. Jeho práce jsou nebarevné, čisté, velké a takové tiché. Kruhy, koule, pravé úhly. Sádra, dřevo, kámen. Figur je zde pomálu, zato tvarových zkratek dosti. Kdo nerad vše polopatě vyřčené, ale raději si hledá, kouká, domýšlí, bude nadšen. Objekty se jmenují prostě - Reliéf, Bílý reliéf, Opřená tyč, Ohnutá postava, názvy samy moc nenapoví. Zato chytré knížky praví, že tématem metaforické tvorby rodáka z Orlové jsou elementární přírodní procesy a struktury, reflexe vyššího řádu, princip času, jeho trvání a zániku či křehkost a labilita. Já bych tomu věřila.
Vy se, prosím, račte přesvědčit sami (do 6. ledna).
A vyberete-li si některou z komentovaných prohlídek se samotným umělcem, možná se potkáme!

PS: Na katalog k výstavě si z prasátka vytřepte 790, plakáty, pohledy ani placky nevedou, ach jo.

Čekáme, než nám dorazí doprovod - před Jízdárnou.

Nazváno Reliéf, já vidím úžasnou knihovnu.

Moje nejmilejší ... jmenuje se Jak snadné je něco zlomit.

Na židli chybí paní kustodka, omdlévá opodál z našeho syna  ...

I já ráda všechno, co je bílé.

Bejby s předkusem? Omyl! Pár vteřin klidu - Kuba se cpe piškoty ...

A naprosto trendy Lucie - dva druhy puntíků na ponožkách = hit letošního podzimu!!!

Žádné komentáře:

Okomentovat