Máme tu další úterý. Takže - stran Kubovy džungle: o víkendu jsme pokoj vymalovali, pro zájemce v odstínu primalex polar (velká show na stěnách teprve přijde!). Muž v sobotu zařídil, aby bílá bílá byla, já za svitu měsíce vše vyšudlila a v neděli jsme společně po pat-a-matovsku přenášeli nemálo nábytku na různá místa v našem bytě s jediným cílem, aby v Kubově novém pokoji nezůstalo nic než jeho postýlka. A povedlo se. Vzájemně jsme se pochválili a na chvíli společně padli na zem a ruku v ruce si vysíleně prohlíželi nové voňavé zdi a zírali na dokonalý strop. V tom kolem nás Kuba začal běhat jako pastevecký pes kol svého stáda, smáli jsme se a mě to všecko dojalo. Pokoj, manžel, děcko. Emočně rozdrásaná jsem ho o chvíli později poprvé uložila mimo naši ložnici a šla se koukat na Soukromý vesmír. Začátek dokument jsem probrečela. Cizí rodina, cizí syn, cizí deníky. Cizí porod, cizí první zub a já si stejně oči i nos utírám do rukávu. Nějak se to ve mně všecko mele. Když Kubínka poprvé hlídala chůva, tak jsem stresem, strachem, sebe-pochybností málem blila do koše na zastávce. Teď jsem synátorovu lože posunula jen o pár metrů, tuším že na západ, dál od nás a jaké z toho mám osobní drama. Když časosběrné dílo Heleny T. v televizi skončilo, moudře jsme s mužem zkonstatovali, že víme přesně, co, kdy a jak měli Janovy rodiče v jeho výchově udělat jinak, vyčistili si zuby a šli spát. Já pak ještě potichu hleděla na prázdné místo v ložnici (kde bych zase mohla/měla okamžitě začít dělat sedy lehy), v ruce automaticky mobil a kojeneckou lahvičku s čajem ... můj syn roste!
A teď konečně k pokoji:
na zdi plstěná písmenka navlečená na neviditelné (bílé) niti, přilepená s-lepičkou (uzly na konci si udělejte pořádné, jinak vám to třikrát spadne - jako mně);
než dorazí skutečné textilie jsou na oknech origimi jeřábi z barevných papírů
a v posteli nový slon. Střih jsem našla na netu, přenesla na papír a střihla vám starou známou látku. Ušila, vycpala PES-kuličkami, opusinkovala a dala Kubovi. Hračka, polštář, míč. A protože nikdo nechce být sám, náš modrozelený chobotnatec už má i ... někoho do páru. Ale to zas až příště.
 |
| Levý roh, stav v sobotu v noci. |
 |
| Tamtéž, v úterý ráno |
 |
| Plsť kupuju 1 nebo 2 mm tlustou, obšívám dvojitou bavlnkou. |
 |
| Pan Říkejte mi slon. |
 |
| Kubovo nadšení pro focení, můj blog, má hendmejdy a mě vůbec. |
 |
| Nudaaaaaaaaaaaaaaaaaa. |
 |
| Nakonec s nechal ukecat. |
 |
| Střih na slona, příště bych asi udělala chobot větší. |
 |
| Klín a ouško. |
písmenka jsou bezvadná, a sloník se povedl!
OdpovědětVymazatAjka
Písmena jsou i skvělým dárkem, rozdávám je teď na všecky strany. Vcelku originální prezent, si myslím ... :o).
Vymazatja omdlim. jsem uplne dojata. a ac jen o mesic mladsiho, nejak si ho nedovedu predstavit nekde dal nez pulmetr od me hlavy. i kdyz.. pekne jste si teda makli! a vysledek je skvely, ten slon je paradni, uz si to taky ukladam :) schopnost poskladat jeraba obdivuji taktez, snazila jsems e asi 4x a nejak mi to ke konci vzdycky nedopadlo, ehm .))) no a pan model a majitel skveleho pokoje.. jak se tvaril prvni rano?
OdpovědětVymazatPřesně! Taky jsem si myslela, že ráno upadne do nejhlubší hysterie, pokud do tři pikovteřin po svém probuzení nespatří své milované, jedinečné a skvělé rodiče - a on ne! Si klídně hrál se zvířaty v postýlce, koukal se zalíbením po pokoji a povídal si (vím, vše jsem sledovala škvírou ve dveřích, jakmile jsem ho totiž ráno uslyšela, okamžitě jsem se tam po břiše připlazila - agentka).
VymazatJinak - čtení si v posteli u lampy a tak má taky své kouzlo, ač člověk už za ty měsíce skoro zapomněl, jaké to je ... :o).
Moc pěkné! A snad nejvíc se mi zamlouvá ten noční stolek, neprvoplánově dětský, ale do dětského pokoje tak výborně se hodící. Už dlouho si na nějaký takový dělám zálusk, že ho celý vycídím a vevnitř budou takové malé pokojíčky pro malé panenky - ale obávám se, že dřív, než se k tomu dostanu, moje holky už o pokojíčky pro panenky nebudou mít zájem. Tak třeba pro vnoučata, jednou...
OdpovědětVymazatJo a jinak, naše holčičky si obě na přechod do svého pokojíku zvykly hodně rychle, možná rychleji, než já. A v noci, když na to přijde, pokojík zásadně neopouštějí, to já musím opustit svoji postel a do pokojíku se dostavit a vyslechnout, co se přihodilo.
A čtení v posteli - přesně o to jde!
JÁ chci stolek s pokojíčky, dejte ho mně! ... :o)
Vymazat