Dny Marianne

Dobrý skutek. Udělala jsem ho. V pátek. Vyvedla jsem ekonomiku ČR z krize! Na Dny Marianne jsem totiž šíleně nakoupila a patřičně šíleně za to zaplatila. Vivi mi psala, že má v peněžence taky jenom dvacku. Jenže - dvacka v její vintage šrajtofli - to má styl! Ale dvacka na účtu ... :o(. Pomohli jste uplynulý víkend taky našemu hospodářství? Také čekáte ve schránce děkovný dopis od Péti Nečasů jako já?

Vězte však, že za to vlastně nemůžu. Kdo mě jen trochu zná, ví, že nejsem žádná dobrá duše. Má milá kamrádka Lucie mě dokonce nezřídka oslovuje "Ty, nedobroto!" Máloco mi totiž v životě jde tak snadno jako chovat se jako arogantní kráva. Já vskutku ani nechtěla uvést náš rodinný rozpočet do výrazné disbalance. Mým cílem bylo jen nakoupit pár dárků pod stromeček příbuzným a známým. Leč - s výrazným plácáním se přes kapsu jsem začala již v prvním obchodě. 

Ve snaze vyhnout se davům a nic nezapomenout, až se v nákupním davu stejně ocitnu, měla jsem z domova pečlivě napsaný seznam s obchody a v nich poptávanými artikly. Byl pátek, deset hodin ráno. Začínám ve Space4Kids. Na mém mini-lístečku jsem měla poznačeno (jen) domeček. Jenže - po vstupu dovnitř jsem spatřila maminky s plnými náručemi kostek, skládaček, kufříků, panenek a polštářů. Vysoké komínky téhož všude na zemi připravené k odeslání jiným e-matkám. A skrze výlohu venku mamky nakládající magnetické tabule, nástěnky a dětské kartonové objekty do svých minivanů. Lekla jsem se a začala pochybovat, jestli jsem našemu Kubovi dobrým rodičem, když mu v tomto designovém bejby ráji chci zakoupit pouze kartonový příbytek (ponechme stranou úvahu, že je to vlastně dosti výrazný plezír - stačila by přece krabice od autosedačky, pračky či křesla, frontální útoky ročního batolete tohle papírové obydlí stejně dřív či později nepřežije, vím). Mám křivé dolní zuby, masivní stehna a permanentně chabé řidičské schopnosti - s tím vším už jsem vnitřně srovnaná! Ale býti špatnou matkou? To ne! Pravda, neuvažovala jsem o celé té věci nikterak dlouho a hned jsem také začala z přítomných polic zhusta brát pohádky, říkadla, dřevěné hračky, lampiony, origami, textil atd. Konečnou sumu jsem v onom shopping-drajfu ani výrazně nezkoumala, nebyl čas. 

Toť první zastavení. Druhé v řadě mělo být v samotném nákupním centru. Dítě zatím vzorně sedělo ve vozítku a chovalo se způsobně. Zatímco já si zkoušela chinos v kabinkách konfekce, Kubík tichounce vyčkával a po očku sledoval svou stejně starou kolegyně, jež v kočárku vedle koukala na pohádku na tabletu, dudlík v puse. Tomu říkám řádná mateřská příprava na podzimní slevové šílenství! Jenže - něco jiného je popojíždět mezi barevným hadříky, jízda na eskalátorech či se na sebe pitvořit u zrcadel. To by možná syna (chvíli) bavilo, stát ale v nekonečné frontě u kas, to tedy ne! Začal tedy výrazně řvát na celý (Nový) Smíchov, nezafungoval ani banán, ani knížka s otvíracími zvířátky, ani klíče, mobil, dokonce ani peněženka (já vím, fuj). Cítila jsem se jako trubka. Tohle jsem si mohla odpustit, s takhle malým pinďou, všude davy a kolik vlastně ušetřím? Chtělo se mi hned běžet domů, dát dítěti teplý oběd, vypustit ho na hřiště, ale! Na seznamu jsem měla ještě malý domácí spotřebič pro Kubovi prarodiče k Vánocům. Chtěla jsem je ušetřit tíhy nákupních tašek, a přesto aby doma měli stále sycený nápoj. Jen jeden bublinkovač, Kubínku, koupíme a hned zase půjdeme, slibovala jsem mu/sobě. Zatímco jsem si prohlížela ne nepodobné přístroje lišíce se pouze cenou a kočárkem popojížděla mírně vpřed a zase vzad, Kuba při pohledu na tisíce a jednu obrazovku v Datartu usnul. Co teď? V kapse zmuchlaný dlouhý list s nákupními přáním, ve vuzku spící t.č. anděla - to byla výzva. A pak už to šlo ráz na ráz - jedna parfumérie, druhá, voňavý obchod z Provence, punčochy, boty, prádlo, knížky. Nudím vás, omlouvám se. Pointu nemám. Snad jen, že v obchodě s kávou jsem našla synovi chůvu, ale o tom až jindy.

Ranní sobotní radost z domečku: