Rosa Mitnik: V neděli po obědě

Tak dlouho jsem čekala, až se má výstavní kamarádka (= je krásná a chodím s ní na výstavy) vrátí z Indie, až jsem po návratu slečny s červenou tečkou na čele zjistila, že ona sama už exhibici viděla, v červnu, před odletem, s rodiči. Tsss, šla jsem tedy sama. Tedy - s muže a s Kubou. Včera, na Nepraše do DOXu. A udělala jsem dobře! Nejen proto že jsem ušetřila na vstupném - poprvé nám totiž někdo nabídl rodinné vstupné. A pak že děti jen lezou do peněz. Výstava je to retrospektivní a vskutku důstojná, zabírá všechna čtyři patra (vy kočárkoví, nebojte - je tam výtah). Rudé, syrové, vtipné - přesně takové jsou objekty Karla Nepraše. Readymady z ozubených kol, klik, fontán, pump či sanitárního materiálu působí neočekávaně mile a lákají k dotykům či uvedení do pohybu. Vystavené kresby jsou neznámé a laskavé, vtipy plnily a plní svou funkci spolehlivě a přání k Vánocům či do nového roku - jako posílal K.N. - bych si moc přála jednou dostat - drobné perokresby s výraznou erotickým inspirací. Kdo by měl s sebou skoro šest stovek navíc a velkou nákupní kabelu, může si koupit monografii vydanou k výstavě a kdo chce potěšit krom ducha i tělo, nechť usedne na plastový gaučík na venkovní terase místní kavárny a občerství se (děti lze ponechat uvnitř v dětském koutku a sledovat je přes skleněné dveře - ne, to byl jen vtip!).

Máte-li chuť, běžte se podívat na skutečnou grotesknost par excellence!