Dělali jste to taky? Vlastně to byla taková asambláž - klovatinou se na čtvrtku namalovala těžební věž zboku a na ještě mokrý povrch lepidla se nasypala mletá káva - a obrázek byl hotový. My děti z ocelového srdce Československa jsme tak rok co rok ve výtvarné výchově oslavovali těžkou práci našich horníků a ocelářů. Vzpomněla jsem si na to včera dopoledne při návštěvě toho času národní kulturní památky Vítkovic a vřele vám tento syrově industriální zážitek doporučuji. Technicko-strojní detaily výkladu mi v paměti příliš neuvízly, ani jsem jim nedala moc šanci - spíš jsem nasávala atmosféru a hledali příběhy. Bývalé koupelny, cedule označující prádelnu, na zemi zapomenutá rukavice ... to je něco pro mou dějepisno-romantickou duši. Máte v Ostravě příbuzné, bývalé spolužáky, staré známé? Jeďte, to musíte vidět!
Milá Roso,
OdpovědětVymazatve věrné děvuše jsem ještě nebyla, ale s tebou bych tam jela. S tebou bych se ničeho nebála ;-).
Měj se krásně...:-*
Vivi
Vivi, neodpovím ti ani zdaleka tak vtipně, jak to umíš na tvém blogu ty ale přesto. Nenapadlo by mě, že by se Vítkovicích mohl někdo bát, i když chápu - pokud se někdo narodil třeba v malebné krajině jihočeských rybníků, Ostrava může poděsit ... :o). Název příspěvku jsem si půjčila od Nohavici a děvuchou (místním dialektem dívkou) věrnou jsem myslela spíš sebe - jako že si občas hraji na děsnou Pražačku - kavárničky a výstavy a tak, ale mé severomoravské kořeny jsou pořádně hluboké. Asi jsem to v příspěvku všecko překombinovala, pardon! A mimochodem, jestli zvládáš Hornbach, nemusíš se v našem regionu razowitem (rozuměj specifickém) bát vlka nic! Líbá Mitnik
VymazatOva je kořen kořene, nikdy už nejde odstranit, mě tedy děsí, ikdyž jsem vyrostla z ní :)
OdpovědětVymazatNe-ne! Fakt? I když třeba Nová Karolína ... to je na noční můru ... :o)
Vymazat