České umění 60. let 20. století

Líbilo se vám posledně Medkovo Velké jídlo? Pokud ano, dneska si přijdete na své! Nová vlna, zlatá šedesátá - to už jste jistě nejednou slyšeli. Přiřaďte si k nim i pojem INFORMEL - což je v českém prostředí materiálová malba, zkoumání amorfních struktur barevných hmot a netradičních materiálů. Nejedná se o školu, spíše o souběžnost uměleckého usilování různých uměleckých individualit. Níže jmenovaní se zkoušeli poznat sebe sama formou absolutního spontánního sebevyjádření. Jako materiál užívali písek, paliva, laky, plastické textilie či vatu. Silný vliv a jejich tvorbu měl i aktuální pocit existencialismu a osobní tísně - deziluze selhání moderny. A kdo že jsou ti příznivci informelu? J. Kotík, M. Medek, V. Boudník (aktivní grafiky, strukturální grafiky, dokreslování opadaných omítek), R. Piesen (mytický příběh Gehinnomu), A. Veselý (Židle uzurpátor oceněna na pařížském Bienále) nebo Z. Beran (projekt Rehabilitační oddělení Dr Dr.). Ve druhé polovině šedesátých a v sedmdesátých letech se zásadní složkou neoficiální kultury stalo akční umění (happeningy a performace). Důraz se z výsledku přesouvá na proces (M. Knížák - Demonstrace jednoho). Cenzurní tlaky se zmenšují, situace v české kultuře stabilizuje, české umění navazuje na nejnovější světové tendence - op-art, lettrismus, konceptuální umění. Křehkost lidského bytí, citlivost a ohrožení jsou témata tzv. Nové figurace (sestry Válovy, O. Slavík, A. Šimotová nebo plastiky velmi individuálního stylu plné ironie a černého humoru od K. Nepraše).

Aleš Veselý Židle Usurpator (1965)

Karel Nepraš Velký dialog (1965)

Zdeněk Beran Rehabilitační oddělení Dr Dr. (1970, 1993 - 1994, 2000)